Vzhledem k podobným nenaslouchajícím a v podstatě agresivním „diskutérům“  dokážu uvozující větu „nejsem feministka“ či její podivuhodnější variantu „nejsem feministka, ale…“ dílem pochopit – jakožto bezděčný reflexní obranný mechanismus. Ale jinak mám za to, že jde o velmi protismyslné používání jazyka. Což by Vám vysvětlilo cokoli podstatného o mně oznámení, že nejsem pes, nejsem židle, nejsem auto, případně nejsem muž??

Takový způsob definování sebe sama je mílovou oklikou (ne-li dokonce slepou uličkou) na cestě k vysvětlování, kdo tedy jsem. Když nefeministka!

Možná bychom se dobrali toho, že vysvětlit, co je nefeministka, je ještě složitější nežli vysvětlit, co je feministka (či feminista).

Tak tedy prosím, abychom používali jazyk co nejpřímočařeji. Definujme, kdo jsme. Nepoužívejme naše domněnky o tom, čím a kým jsou podle nás ti druzí, abychom řekli něco o sobě. Nezahušťujme mezi sebou prostor zbytečnými nedorozuměními.

Naprosto absurdní je činit rovnítko mezi komunismem a feminismem nebo nacismem a feminismem nebo tvrdit, že feminismus je jakási další nebezpečná ideologie v řadě za těmito výše řečenými ideologiemi. Kritiky feminismu (v čele s panem Topolánkem) to překvapí, ale feministky a feministé se rekrutují z řad pravicových i levicových. Nelze proto hovořit o politické ideologii jako takové. Zatímco tyto tradiční ideologie se liší v tom, jaká nabízejí řešení problémů (na jejichž existenci se leckdy i shodnou!), feminismus především soustavně upozorňuje na nevnímané, hluboce zakořeněné a často nevědomě konané a šířené bezpráví v podobě podceňování žen a vymezování jim „jejich patřičného místa“. Bezpráví, na němž mají svůj podíl muži a zčásti i ženy samotné.

Podstatné je, že k nalezení řešení feministky vybízejí celou společnost, tedy ženy i muže. Teprve v tomto momentě prochází feministkami pojmenovaný problém filtry již existujících ideologií. A zde je kámen úrazu, feminismus poodhaluje svět i politiku ve větší pestrosti, než si kdy dokázaly pravice či levice představit.

Daný problém si za sebe dovolím upřesnit jako propast mezi realitou a následujícími tvrzeními (jež lze zase lapidárně shrnout pod termínem otevřenost k různorodosti):
Žena má právo rozhodovat o svém osudu a o podobě prožívání svého ženství.
Žena může být matkou.
Žena i muž nesou stejný díl odpovědnosti za své děti.
Žena má stejné právo jako muž spolurozhodovat o osudu své země.
Předpoklady pro výkon řídícího povolání (ve všech sférách života) má za každé pohlaví zhruba stejné procento osob. 

Jestliže jste jako žena nikdy v životě nepocítila ani náznak diskriminace či marginalizace nebo jestliže jste se jako muž nikdy nezachoval diskriminačně, a tudíž vám výše uvedené věty přijdou jako zcela samozřejmé a banální, pak je to jen dobře.

Ale nemyslím si, že se tím smaže opačná a trpká zkušenost jiných žen a „sladké privilegiášství“ jiných mužů, jejichž příběhy se odvíjely odlišně.Nemyslím si, že máme právo nevyslyšet příběhy těchto žen a dělat, že nevidíme muže, kteří jednají jako hulváti a prohlašují to za normu nebo hůř mužskou přirozenost.

Narovinu přiznávám, že samotné feministky a feministé zápolíme (např. s vlastními stereotypy), jak nejlépe výzvu po větší otevřenosti vyřešit. Jak pojímat pestrost, jak s ní zacházet (jde-li něco takového), případně jak uzpůsobit náš kulturní a politický systém na pestrost, protože zjevně na ni není vůbec připravený. Pestrost má jednu důležitou vlastnost, poskytuje nám významné kontrastní záchytné body, jinými slovy nám pestrost pomáhá zpřesňovat naše myšlení, prohlubovat naše hodnoty.  V šedi stejných názorů se daleko nedobereme.

Otázku stran pestrosti a různosti pochopitelně nepokládá jen feminismus, ale i jiné směry a hnutí či minority. V současném světě je však čím dál aktuálnější najít na ni uspokojivou odpověď. K tomuto závěru mě přivedla mimo jiné i zpráva z dnešního tisku o tom, že snad vědci objevili způsob, jak změnit krevní skupinu. Již dnes existují a budou nadále přibývat možnosti a zároveň obrovské pokušení geneticky manipulovat s lidmi, geneticky „vykrášlovat“ či „vylepšovat“ lidi, ale v konečném důsledku také geneticky lidi zglajchšaltovat.

O feminismus ale strach nemám, prokazuje dostatečný zdravý pud sebekritiky a sebereflexe...

Nadcházející úvahy (pobídka k myšlení před myšlením):

Liberecký, Moravskoslezský kraj a Vysočina
Nic za nic
100% kvóta
Politika a poezie
Hospodářství čtyřikrát jinak
Žádné emoce v politice?
Nová definice moci