Narodila se v Kalifornii v roce 1966, vyrůstala v San Francisku a nyní žije v Oregonu. Je považována za feministickou autorku třetí vlny, ale sama se příslušnosti k feminismu zřekla. Proslavila se  knihou Cunt: A Declaration of Independence, (1998), ve které vyzývá ženy, aby zrušily hranice mezi sebou a svým tělem a přestaly být soupeřkami. Popisuje fungování ženy ve společnosti, která označila ji a její reproduktivní systém tím nejsilnějším, nejnevyslovitelnějším expletivem celého jazykového systému. Přestože se v angličtině pracuje dlouhou dobu na amelioraci slova cunt, často se používá, například v rádiu, opisu První kniha - tato strategie působí konspiračně, něco jako “První feministická legenda”. ).

Druhá kniha z roku 2005 se jmenuje Autobiografie modrookého ďábla neboli můj život v rasistické, imperialistické společnosti a je poctou Malcolmu X, který slovy „modrooký ďábel“ definoval bílého nepřítele.

Inga Muscio přitahuje studentky, otrávené mrtvolným akademickým diskurzem a především pasivitou uplynulých dekád, generace X, generace slackerů. Možná že právě její womanifesty, přes veškerou deklamační patetičnost, anebo možná právě pro ni, skutečně resuscitují kampusový ženský aktivismus.

Misogynie a rasismus jako výchozí nastavení společnosti

Mladé Američanky v ní vidí hrdinku, protože Inga Muscio nejen píše o jejich problémech, ale osobně se do situace pokládá a tam, kde to jde, nabízí strategii, jak ji proměnit ve výhodu.

Témata misogynie a rasismus patří k nejpalčivějším problémům současnosti. Jejich univerzálnost potvrzují i filmy britského komika Sashi Barona Cohena, ať Borat nebo Ali G in da House. 

Jako bychom po půl století usilovné snahy se s nimi vyrovnat zjistili, že během úprav břehů praskla přehrada. Možná proto se Inga Muscio rozhodla místo akademického postupu, onoho „zápolení s anděly“, po kterém volal Stuart Hall, čímž měl na mysli nutnost vyrovnat se s minulými vzory, jen divoce, pateticky kázat a křičet své zoufalství. Nejde o žádnou „organickou intelektuálku“, se striktními požadavky intelektuální serióznosti. Tak se stala radikální feministickou-nefeministickou univerzitní hvězdou.

Postkoloniální plačky jsme i my

Citace Malcolma X, radikálního černošského vůdce, se hodí i na  Čechy. Internalizovaný rasismus existuje i u nás, stačí jít do židovského muzea v Praze a přečíst si, jaké všechny profese před sto lety u nás Židé nesměli vykonávat. Nejvíc mi ale vyrazila dech moje studentka, jedna z desetitisíců Číňanek, adoptovaných Američany. Psala práci o sterilizaci romských žen u nás, kterou zakončila výkřikem: „Češi nepatří do rodiny civilizovaných národů!“ Když ombudsman potvrdil, že v případech sterilizace skutečně šlo o formu genocidy, bylo jasné, že role postkoloniálních plaček sluší všem.

Absence diskurzu

Jako amerikanistka často trávím čas úvahami, kde se všechna ta rozhořčená děvčata jako Inga Muscio v Americe berou a proč je nemáme u Čechách. Máme leccos pozoruhodného, například archetyp matky-bohyně v kněžně Libuši a Babičce Boženy Němcové, různé riot grrrls od Divé Báry a Svéhlavičky až po současné anarchofeministky s jejich ziny, zastánkyně Rómů jako byla Milena Hybšmanová, statečné válečné novinářky jako Petra Procházková, nekompromisní mladé spisovatelky jako Petra Hůlová. Přesto, kdybychom hledali mezi českými studentkami kultovní autorku typu Anni Di Franco nebo Inga Muscio, nenajdeme ji.

Jedna z příčin je absence ženského hnutí a tudíž absence atmosféry, kdy by podobná témata bylo možno rozevřít. Charta 77 byla výrazně maskulinní. Jako důkaz bych uvedla sborník Petra Oslzlého Podzemní univerzita. Přednáška Mužské a ženské vlastnosti, úvod k problému vztahu pohlaví ke vzdělání působí téměř středověkým dojmem: „ Ženy přirozeně inklinují k poslušnosti a službě. Typicky ženskou úchylkou je otrocká oddanost muži a pohlcení jejich duchovního života životem těla (Oslzlý, 202).  Co by udělala Inga Muscio? Přišla by k přednášejícímu a něžně by mu pravila: „Víš, já jsem taky nenávidím ženy, a neboj se, je nás tady spousty!“

Nedávno mě překvapila Jiřina Šiklová, když vzpomínala na doby disentu. Muži chodili na přednášky a ženy se staraly o takové ty praktické věci jako třeba předávání tiskovin, přepisování, domlouvání schůzek. To potvrdila i Tereza Boučková v seriálu ČT Ženy Charty.

Sémantická bitva

Na Pennově státní univerzitě napsali konzervativní studenti protest proti akci na podporu První knihy Ingy Muscio.

Museli totiž do univerzity projít kolem obrovské keramické repliky nevyslovitelného, a dokonce jim byl nabídnut z této skulptury vytékající…džus! Před našima očima probíhá sémantická bitva. Kritik univerzitní akce, určené na detabuizaci nejsilnější nadávky, přijde domů, stáhne si na internetu nejnovější dávku porna, obsahující velké množství „nevyslovitelného“. Navenek se ale je nutné pohoršovat.

Co s ní?

Možné jazykové strategie může se označované stát označujícím?

Přejmenování: Petra Hůlová ve své nejnovější knize Umělohmotný třípokoj (2006) používá neologismu „zandavák“. Pavel Eisner, prosazující zásadu, že by každý spisovatel měl vytvořit za život alespoň pět neologismů, by měl radost, byť kdoví, neboť tvrdil, že neologismy jsou výsadou mužů.

Oslabení významu opakováním: Inga Muscio zvolila strategii známou z častého používání slova „fuck“, které se tak značně oslabilo a detabuizovalo. Strategie je to ovšem nejistá, neb přece jen jde o odlišný typ expletiva, označujícího a označovaného. Jaká je situace u nás? V (Ne)pikantní jazykovědě A. Doležel tvrdí, že „naturalia non sunt turpia – věci přirozené nejsou oplzlé, a že české označení genitálií podle jejich klínovitého tvaru má původ vznešený a prastarý. Nicméně slovo je krajně nevhodné a vulgární, při jeho vyslovení pokládají přítomné dámy za svoji povinnost dát najevo rozhořčení. Mají-li nabídnout termín jiný, nevědí jaký.“ 

Ovšem zde připomínám zásadní rozdíl, pokud slovo řekne muž nebo žena. V určité společnosti je ženy nepřijatelné, od mužů odvážné, jindy naopak. Jak říká Nina Vangeli, vulgarismy jsou zbraně a ženy zbraně nepoužívají. Také Eisner říká, že ženy nepoužívají slova plzká a kluzká.

A. Doležel připomíná spřízněnost s přijatelným výrazem klín a uzavírá, že „není žádného důvodu, proč by se tento neutrální, geometrický, přesný, vědecký výraz nemohl stát samozřejmou součástí našeho kulturního jazyka. Má mystický přídech ze sanskrtu - jasmín, mísa, miska, prohlubeň a je spojen s bohyněmi Durga, Kálí, Parvatí.“ Naopak nedoporučuje druhý běžný výraz pro ženské genitálie, kde přichází s etymologií „zpíčiti, zpizdit, zhyzdit – háždě, ohyzda a tvrdí, že tato slova vytvořili muži s nedobrým vztahem k tomuto něžnému pohlaví, nevyjadřující anatomicko-fyziologické informace, ale sublimace, projekce pramenící z narušené sexuální orientace.“ Dají se nosit trička a jiným způsobem pracovat na vrácení slova na jeho čestné místo v jazyce, tak abych na příští konferenci o ženské literatuře mohla dorazit v tričku s nejsilnější kletbou a cítit se přitom hrdě a nádherně. Pochybuji.

Proti klinickému pojmenování

Boj o zvýšení společenské prestiže ženských genitálií začal dávno. Mediálně nejslavnější je Eva Ensler a její Vagínové monology. Inga Muscio ale slovo vagina nemá ráda, jednak protože zní klinicky a hloupě, ale hlavně zcela vynechává klitoris, a tudíž jde o zcela nepoužitelný koncept. Na obranu Eve Ensler je třeba říct, že jistě si pamatujete jako účastnice její hry, že publikum musí skandovat nikoliv vagina, ale právě ono slovo, obsahující i klitoris.

Zohavený obličej modrookého ďábla

Také druhá kniha Ingy Muscio je aplikací hesla „osobní je politické“ s oblíbenou paralelou sexismus-rasismus.

 „Obličej se mi zohavil, když jsem pochopila naše dějiny“, tvrdí autorka v rámci líčení zvěrstev Kolumba a jeho kumpánů a rigorózně žádá přestat slavit Kolumbův den. Obličej se jí zohavil, protože se každodenně podílíme na pokračování scénáře bílého supremacistního rasismu, ideologie zakotvené v hrůze z genetické anihilace. Jednou nohou Inga Muscio vykračuje z ženského narcisimu a tedy z toho, jaké mají ženy být: jen mužské superego plane abstraktními ideály spravedlnosti. Druhou nohou ale zůstává na ženské půdě, protože

americkou historii nekontrolovaně prožívá: vidí indiánské děti rozsekávané dobyvatelskými meči jen tak pro radost, balí se do přikrývek, zamořených neštovicemi, kůži jí leptá agent orange, těší znásilňované ženy na Haiti, dýchá toxický plyn v Bhopálu, její krev se vpíjí do červené cely ve vězení Abu Graib, zažila osobně veškerou politiku násilí Amerikkky. Dostává do absolutní negace bělochů a do romantizace Indiánů a černochů: stává se stereotypem ženy, hysterky, paralyzované silnými city. Kritičky se shodují, že první část knihy, Kořeny, jsou převyprávěním Howarda Zinna (A Peopless History of the United States) a Jamese Loewena (Lies My Teacher Told Me), což neškodí, protože se děti stále učí o statečném Kolumbovi.

Druhá část, Typy útisku, se zaměřuje na současné projevy rasismu: Většinou jde také o známé pravdy, jako rozpoutání autogenocidy černochů pomocí cracku a zbraní, soukromá vězení fungujících jako otrocké továrny např. pro Nike, nebo případ Bushovy dcery, beztrestně si nakupující v rehabilitačním centru kokain.

Rozhořčenost je nejsilnější v osobních zážitcích, kdy černý kamarád je mlácen skinheady a ona tomu nedokáže zabránit. Jediné co může dělat je uvědomovat si svá privilegia.

Možná právě to vystihuje situaci studentek, které vyznávají její knížky jako svou bibli, jako orientaci ve světě.

V současné české ženské literatuře mě napadá Hana Andronikova ve Slunečních hodinách, která také cítila nutnost vyrovnat se s minulostí, ještě předtím než začne psát o čemkoliv ostatním. Její serióznost ale nemá vůbec nic z hysterické deklamace a obviňování Ingy Muscio. To už je Inga blíž křiku rappera Gipsy.cz, když volá: „Česká republika je pro cikány peklo! Ať se oni naučej můj jazyk, já se musel naučit jejich!“

Kdybych někdy Ingu potkala, připomněla bych jí pár dobrých bělochů z historie, hlavně Old Shatterhanda, kterého kdyby spatřila, by jí zohavený obličej zázračně zkrásněl.

Praha, 12.2.07

http://www.bookslut.com/girl_interrupting/2005_08_006255.php

http://www.matthewhunt.com/cunt/index.html

http://www.equityfeminism.com/archives/related_topics/people/inga_musico.html

http://www.dartreview.com/issues/4.10.00/sexual.html

http://www.progressive.org/radio_muscio06

http://www.austinchronicle.com/gyrobase/Issue/review?oid=oid%3A76136

Doležal, A. (Ne)pikantní jazykověda. Grada, Avicenum Praha 1996

Petr Oslzlý Podzemní univerzita