Otevřený dopis ministryni Parkanové | 05. 02. 2007 21:04 Miluš Kotišová |
Tento otevřený dopis byl v souvislosti s probíhající diskusí o umístění vojenské základny na naše území a dalších otázek, které se v této souvislosti otevírají, zaslán přímo paní ministryni. | |
Vážená paní ministryně Parkanová,
sleduji s velkým zájmem debatu ohledně zvažovaného umístění vojenské základny cizího státu na území naší republiky a dovoluji si Vám oponovat v první řadě v následujícím Vašem tvrzení: „Silně vnímám důležitost armády pro naši bezpečnost, pro zahraniční politiku státu; armáda je i důležitou společenskou institucí, bez níž nemůže suverénní stát existovat.“ (23.1. 2007) Toto je jen pouze ničím nepodložená domněnka nebo Vaše neznalost. Ve skutečnosti existují již minimálně dva státy, Kostarika (1948) a Panama (1993), které stálou armádu ústavně zrušily; ku svému prospěchu, rozvoji i k zvýšené bezpečnosti svých sousedů a celého regionu. Kostarika díky tomu mohla enormně navýšit investice do zdravotnictví a vzdělávání a dva ukazatele za všechny hovoří bez zbytečných komentářů: 1) zatímco ve 40.letech se Kostaričané dožívali v průměru pouhých 46 let, v 70. letech už to bylo asi 70 let (dnes má o něco vyšší věk než ČR); 2) v současnosti má Kostarika více vysokoškoláků než ČR, byť je to stále ještě rozvojová země a bojuje se (snižující se) 20% chudobou! Oproti šířenému mýtu o větší zranitelnosti státu bez armády se ve skutečnosti dramaticky snižuje pravděpodobnost, že by někdo na stát bez armády zaútočil. Riziko takového přepadení je asi stejné jako riziko, že bychom se v případě přepadení nepřátelům neubránili, i když armádu máme (není-li ono riziko ještě menší), nebo asi tak velké jako možnost, že bychom se nepřátelům vzdali bez boje, přestože armádu máme (vlastní česká zkušenost let 1939, 1968). Po Panamě se také Haiti pokusilo jít podobnou moudrou a mírovou cestou (1995) a je k tíži USA, že za trest (nehodí se říci na protest) stáhla tolik potřebnou finanční podporu této zemi na sociální a investiční projekty právě ve chvíli a právě proto, že Haiti zrušilo armádu pod vlivem kostarického příkladu. Je pravda, že Kostarika je se svými 4 mln obyvatel jen o polovinu menší než my, Česká republika, přesto to není zanedbatelný stát. Mírovým a přímým (nezbabělým) vyjednáváním s Hondurasem, Salvádorem a Nikaraguí se jí koncem 80. let podařilo to, co si USA nevymohly ozbrojnými operacemi (částečně financovanými obchodem s drogami) - totiž vypsání demokratických voleb ve všech zemích zmítaných buď občanskými válkami či pod vládou komunistů na základě dohody Esquipulas II. Za své úsilí obdržel v roce 1987 Oscar Arias Sánchez Nobelovu cenu míru. Je třeba podotknout, že svou alternativní vizi prosazování demokracie Kostarika vtiskla Střední Americe navzdory obrovskému tlaku a překážkám ze strany USA a navzdory tomu, že procházela vleklou hospodářskou krizí v důsledku ropné krize a čelila (v podstatě dodnes čelí) bezprecedentnímu přílivu legálních a nelegálních přistěhovalců. Svou hrdostí, suverénní diplomacií na mezinárodním poli a vyššími duchovními aspiracemi je mi tato země nesmírně sympatická. Přála bych si být stejně hrdá na svou vlastní zemi a české politiky a političky. Za 60 let bez armády (které už Kostarika brzy oslaví) by naše země ušetřila a mohla jinak investovat 60 krát 50 miliard korun (ne-li více, protože vojenský rozpočet je ve skutečnosti rozptýlen do dalších skrytých položek a mimořádných rozpočtových výdajů a má se neustále navyšovat). Tato úspora neboli mírová dividenda by měla mnohonásobně větší hospodářský a pozitivní bezpečnostní dopad, nežli čím může naší zemi přispět nějaké všimné za vojenskou základnu USA a nějaké jednorázové zisky případných českých dodavatelů. Je to neprozíravá investice do slepé uličky. Ostatně mluvíte-li o suverenitě, důkazem opaku, tedy toho, že Česká republika se nechová jako suverénní stát, je to, že - z neomluvitelného patolízalství vůči USA - dosud nepřistoupila k velmi zásadní úmluvě o Mezinárodním soudním tribunálu. USA je nepochybně demokratická země, ale ani demokratická země není bez chyb, není neomylná a není nějak automaticky zluvzdorná; naše politická reprezentace – na rozdíl třeba od německé kancléřky Merkelové – nijak neprotestovala proti bezprecedentnímu zadržování vězňů na Guantanamu a v jiných dočasných tajných věznicích mimo rámec amerického práva. Nemluvě o používání nestandardních a krutých metod výslechu (které nejsou nepodobné těm, které používali komunističtí vyšetřovatelé). Pokud by se USA i ČR sklonily před nezávislým mezinárodním soudem, udělaly by pro demokracii a její propagaci více než svými vojenskými invazemi proti svým někdejším chráněncům. Je ostudou České republiky jako spojence USA, že nedokáže říct do očí svým přátelům bolestnou a potřebnou pravdu. Projevem vrcholné nesuverenity jsou koneckonců i samotné úvahy o americké základně na našem území. Na tom nezmění nic ani kosmetické úpravy typu, zda bude či nebude na ní platit české právo, bez ohledu na to, zda její vybudování bude mít nějaké pozitivní hospodářské dopady, bez ohledu na to, že na ní má být umístěn jen radar a ne rakety apod. Nepochybně si uvědomujete, že armáda je vůbec největším znečišťovatelem životního prostředí na této planetě (jen zaminování půdy představuje obrovský celosvětový problém) a že peníze vydávané celosvětově na zbrojení naprosto irracionálně a zdaleka převyšují skutečné hrozby a potřeby bezpečnosti, aniž by vojenské projekty poskytovaly (protože nemohou) řešení naléhavých problémů, kvůli nimž se ve skutečnosti vedou války (nedostatek vody, chudoba, důsledky kolonizace, bezohledné parcelování světa mezi mocnostmi apod). Ráda bych Vás tímto upozornila na mezinárodní iniciativu současného kostarického prezidenta Ariase Sancheze (opětovně zvoleného do funkce po 16 letech), který navrhuje Mezinárodnímu měnovému fondu i Světové Bance a jiným mezinárodním finančním institucím, aby do budoucna udílely nízkoúročné půjčky či promíjely části dluhů těm rozvojovým zemím, které budou snižovat vojenský rozpočet dané země a současně zvýší investice do vzdělávání, zdravotnictví a bydlení. Jsem přesvědčená, že toto je daleko významnější příspěvek světové bezpečnosti nežli jakákoli vojenská základna. Mnohem potřebnější nežli další zbraně a další peníze utopené v armádě a zbrojení jsou investice do vzdělávání, vědy, zdravotnictví, bydlení či životního prostředí. Vzhledem k tomu, kolik energie se věnuje úvahám o minimálně pravděpodobných scénářích, si ovšem nedělám iluze, že zbude čas na podstatnější věci života a člověka - hledání dobra v lidských duších stejně jako zpytování ošklivých stínů v naší duši vlastní. Možná Česká republika opravdu nedokáže být suverénním státem bez armády, jak říkáte. Ze své pozice byste jistě mohla prosadit tedy alespoň jednu maličkost: totiž aby čeští vrcholoví sportovci přestali být placenými manekýny/ami armády – jakýmisi vojáky nevojáky - a místo toho přešli pod ochranná křídla ministerstva školství, kultury a sportu. Toto symbolické snížení obranného rozpočtu by mohlo být drobným českým příspěvkem k novému pokusu o snížení zbrojení ve světě. A poslední dovětek - prosím Vás také o to, abyste jako demokratka osobně hájila možnost lidí veřejně vyjadřovat své názory na pokojných demonstracích, třebaže s nimi současná vláda nemusí souhlasit.
S pozdravem
Miluš Kotišová Na Švihance 9 Praha 120 00 milus.kotisova@volny.cz |
|
|