Pohled na sošku Věstnické venuše ve mně vyvolává závrať. Přinesla jsem si kopii téhle poselkyně z doby před 25 000 lety z Národního muzea domů a ona na mě teď zírá zářezy v prázdné tváři. Její beztvářnost mi najednou připomene nicotu v obličejích černých miminek lezoucích po Žižkovské věži, byť s cejchem naší doby, čárovým kódem. Nevím, co měl všechno na mysli David Černý, ale co se venuše týče, někteří archeologové věří, že souvisí s kultem uctívání předků, kde individuální rysy nejsou již důležité.

Dívám se na tu záhadnou tvář upřeně dál, aťsi je sebenerozluštitelnější. Její příběh mě zajímá.

Probírám všechny možnosti, co z pozice současné doby mohou archeology a badatele napadnout. Podle Eduarda Štorcha je památkou na milovanou zemřelou družku. Ve školách se děti učí o kultu plodnosti. Zvláštní jsou zářezy na zádech. Soška mohla sloužit paleolitickým porodním bábám k záznamům o stádiu gravidity. Možná jsou incize dekorativní. Probírám se novějšími studiemi, které ji definují jako výtvor žen, sebereprezentaci. To se v době jejího nálezu v roce 1925 nepředpokládalo. Také by bylo možné aplikovat rekonstrukce ženských rituálů na sídlištích v mexické Oaxace archeoložky Joyce Marcus, kde podobné figurky, byť neolitické, byly vyráběny ženami a sloužily jako talisman pro početí nebo na ochranu těhotných. Taky soška dostávala obětiny, aby se do ní vrátily duše předků. Byla žádána o pomoc jako mrtvá matka či babička, sestra, teta. Mohlo jít o ženou, zemřelou při porodu. Také mohla být součástí pohřebního rituálu jako oblíbený předmět zemřelého. V Africe dokonce tyto sošky sloužily k iniciačním rituálům chlapců.

Ale moje venuše mně na všechny tyto návrhy odpovídá: „Ne, ne, já nejsem podoba obyčejné ženy, jsem vzácná, proto jsem celá ta tisíciletí přežila, i požár Mikulovského zámku, protože já jsem Matka Bohyně, to mě uctívali všichni velcí duchové, Goethe ve mně viděl průvodkyni, Robert Graves Bílou bohyni, C.G. Jung mě viděl jako archetyp, Joseph Campbell o mně psal, to jsem já, Matka Země, která se přerodila v Isis, Ištar a potom i v Marii – a to mluvíme jen o západním světě!“

Důležité je připojit i popisku z probíhající výstavy Národního muzea Lovci mamutů, tvrdící, že ženy v době paleolitu požívaly ve společnosti velké úcty. Mohly být šamankami. Desmond Morris v Nahé ženě připomíná, že v pravěku nikdy nešlo o to, které z pohlaví bude tomu druhému vládnout. Pro přežití byla nejdůležitější vzájemná spolupráce. Možnost této prehistorické rovnováhy mezi pohlavími přináší naději. Na festivalu Apriles v roce 2002 mluvila kalifornská šamanka Rebecca Floyd o „poločasu rozpadu patriarchátu“ jako o době, potřebné k proměně vědomí. Jestliže existovala prehistorická rovnováha mezi pohlavími, neměl by tedy potřebný poločas rozpadu být tak dlouhý. Dívám se na moji sošku s nadějí. Stává se zajedno s mými představami.

Ano, souhlasím, zní to spíš jako ozvěna současného diskurzu než jako něco, o co by se bylo možné solidně opřít. Proto jsem se obrátila na zástupkyni nastupující archeologické generace, Kamilu Věšínovou, která obhájila v roce 2005 diplomovou práci K problematice antropomorfní plastiky neolitu.  Neolitické sošky k nám mají podstatně blíže než paleolitické, ale obojí je prehistorie, proto jsem si diplomovou práci se zájmem přečetla. Kamila Věšínová v ní poukazuje na neudržitelnost Bachhofenových teorií Muterrrecht, mateřského práva z roku 1861, které pronikly do obecného povědomí jako jakási teorie existence univerzálního prvotního matriarchátu. Mně osobně se zdá, že o matriarchátu jako o systému nadvlády žen se nemluví už řadu desítek let, ale pravda je, že v povědomí studentů stále zůstává. Proto je důležité připomenout, že spíše existovaly různé lokální varianty matrifokálních a matrilineárních uspořádání, kde ženy hrály ve společnosti významné úlohy, ale nešlo o nadvládu žen.

Matka bohyně v archeologii zůstává bolestivým bodem, znakem flirtování s nevědeckostí, neopohanským hnutím a dalšími směry, které se snaží tématizovat ženský božský prvek jako chybějící v patriarchálních náboženstvích. Kamila Věšínová uvádí příklad pro archeologii přijatelných feministických archeoložek Ruth Trinham a Margaret Conkey, jejichž cílem “není zkonstruovat Bohyni a obhájit její existenci, ale demytizovat dosavadní archeologická fakta”. 

 Naděje v harmonickou spolupráci pohlaví a začlenění žen do veřejného života vzrůstá ve starověku, kde podle Desmonda Morrise  „byla největším božstvem vždy žena. V souvislosti s rozvojem urbanizace božstvo prošlo katastrofální změnou pohlaví. Laskavá Bohyně matka se změnila v autoritativního Boha otce.“  

Studie Riane Eisler Číše a meč mluví o původní partnerské společnosti a vize Marije Gimbutas propagují mateřskou mírumilovnou společnost oproti pozdější patriarchální  - válečné,  dominanční, kde „s pomstychtivým mužským Bohem v zádech si bezohlední svatí muži zajistili vyšší společenské postavení muže obecně, na úkor žen, které klesly na nižší společenskou úroveň (Morris, 2004).