Letos bylo na Foru 2000 zastoupena řada žen vysoké politiky - irská exprezidentka Mary Robinson, kontroverzní kanadské expremiérka Kim Campbel, ve své lotyšské vlasti nepopulární Vaira Vike-Freiberga. Výrazná byla i moderátorka, novinářka Davis Joyce. To by nasvědčovalo tomu, že Havlovo setkání velkých duchů planety seriózně sleduje pozitivní tendenci navrátit ženám důstojné místo ve společnosti.

Zase ale vyšlo najevo, že o vrstvu hlouběji než politika se nachází vrstva náboženství. Jeden z panelů, řešícímu, zda “jsou náboženství nabízejí řešení nebo jsou součástí problému” ukázal, že tahle část symbolického řádu planety, a s ním nevědomí společnosti, zůstává hluboce patriarchální. V devítihlasém dialogu mezi různými vírami se nacházel dalajláma, rabíni, biskupové, Tomáš Halík, nejrůznější imámové a hodnostáři dalších církví – ale nebyla v něm jediná žena.

Přemýšlela jsem o významu této absence, když jsem se byla podívat v Národním muzeu v Praze na Věstonickou venuši. Jaká zvláštní věc tato soška je, jaké nám přináší poselství o společnosti před 25 tisíci lety. Vždyť ani nevíme, co si o ní myslit: znázorňuje  bohyni plodnosti, jde o prehistorickou pornografii, nebo snad ženský výtvor, znázorňující stádia těhotenství? Má její postava zachytit patologickou deformaci na způsob hotentotské venuše, která byla k okukování přivlečena z Afriky do Evropy v roce 1810?

Na současné výstavě v Muzeu je zajímavý posun znázornění života lidí z doby paleolitu před 25ti tisíci lety z Burianových zarostlých neandrtálců na lidi, kteří jsou stejní jako my. Jen ženy, tvrdí popisky, se v tehdejší společnosti těšily úctě a zastávaly role šamanek.

Z toho může pramenit veliká naděje, a totiž že i ta nejhlouběji pohřbená bohyně se vynoří a jednoduše se vrátíme k uspořádání, které jsme kdysi znali. Na Fóru 2000 pak zasednou i ženy a myslím, že k problematice náboženství a konfliktů budou určitě mít co říct.