Když Mikoláš Chadima opakoval tato slova jako jediný text svého představení někdy v osmdesátých letech, všichni jsme se smáli. Přesně! Samozřejmě že establishment má jinou řeč a nikdy nás nemůže pochopit.

Totální míjení světů se pak rozvětvilo v éře diference a pluralismu. Stále více tragikomicky působí pozorování obměn situace střetu diskurzů, situace, kdy si dva lidé nebo dvě skupiny lidí nemohou porozumět, protože nedokážou vzít v úvahu své odlišné sociální situace a historie.

Tento týden slavil divadelní režisér Otomar Krejča životní výročí. V dokumentu, snažícím se vystihnout specifika jeho poetiky, byly hrdinovi českého pódia let šedesátých přehrávány nejzajímavější  současné divadlení kusy, mimo jiné také hra Ivy Volánkové a Valerie Schulczové - Barbíny.

Pan režisér, proslulý svou pokorou a jemným přístupem ke světu, byl otřesen: „Vrchol cynismu!“ „Nehrajte to!“ Velký muž českého divadla se třásl hrůzou a odporem. Takové věci se na stará kolena musí dožít. Pohaněné herečky odcházely, slzy v očích. To strašlivé nedorozumění! A přitom řada byla na Otomarovi Krejčovi.

Děvčata mohla vykřiknout, ale tak to není, tohle je pravý opak cynismu! My jsme jako vy, jen žijeme v jiné době, přece musíte vidět, co se odehrává na ulicích tohoto světa! My jsme kritickou úderkou! My nabízíme své životy v předních liniích - vy byste nás měl pochválit! To je postapokalypsa, odhalení toho, co bylo skryto. Vy jste si mohl vybájit Mahulenu, Matku - Bohyni Země, kterou jste vyslal jako ochránkyni. A z ní se o třicet let po Radúzovi a Mahuleně skutečně stala Barbie, která vyplnila mezery kdysi zabydlené religiózními symboly jako kříže nebo sochy svatých. Jenomže nebuďme tak třeskutě elitní, to je čiré pokrytectví. I děti bohatých a vzdělaných znají Barbie. Barbie se stala kulturní ikonou díky své univerzálnosti, hutným vrstvám významu, schopnosti reagovat na nejrůznější potřeby a zájmy, absolutní mnohoznačnosti a otevřenosti.

Protože Barbie jako reprezentace žen je pravda každodennosti, je nesmírně důležité ukazovat, co za ní stojí, jak je vystavěna, jak se denně o ženách mluví v médiích. Hra je volání, že pokud se toto nezmění, je život paskvil.

Co je důležitější, Mahulena, nebo analýza Barbie? Možná je čas umění akce a změny, a divadlo je to místo, kde se změna zjevuje.

Když Jenny Holzer zanechá na LCD tabuli nápis, „Radujte se, doba je příšerná, už to nemůže dlouho trvat.“ Děvčata se musí dívat na takovou kritiku z výšky, protože podobných nedorozumění je přehršel. Stačí připomenout, jak filosof Milan Machovec napadl genderovou lingvistku Janu Valdrovou - jen proto, že neznal Foucaulta a ona ano. .

Je důležité poukazovat na distortované zobrazení žen. Nečinit tak by byl vrchol cynismu.