„Nevinné hračky“ jsou neoddiskutovatelným důkazem, že jsme - přes deklarace, přes veřejné odsuzování násilí, přes účast v mírových misích - ve faktické výchově k ne-válce ještě řádně nezačali. Jak alarmující ve světle oslav konce největší války v dějinách. Jak děsivé ve stínu bujícího konfliktu civilizací.  
Nadměrné užívání jistého slova, propagandistické zneužívání jeho významu a mocenské vynucování jeho všudypřítomnosti vede k devalvaci chudáka výrazu. Vede i k hustému výskytu alergie mezi jazykovou populací, která se projevuje nemožností umístit toto slovo do kontextu bez rizika i po dlouhých letech. Zmíněná alergie vznikla v našich končinách na slovo MÍR. „Mír, jak kouzelně zní slovo mír.“ Psaní o míru se nenosí, je to rizikový pokus. Bizardní, nemyslíte? Mír je přeci normální, to válka je extrémní a riziková. Normální věci zřejmě  nemají tak ohromující gravitaci. Nebo je to důsledek společenské atmosféry, že běžně oslavujeme velké válečníky, napodobujeme bitvy, sledujeme historické rekonstrukce utrpení a pro tzv. mírotvorce a mírotvorkyně zatím nemáme ani slovo, které by se nelámalo v krku? Kdo nás učí spolupracovat, mluvit spolu, poslouchat se, pečovat o sebe navzájem, sdílet věci, řešit hádky nenásilně, nemít strach? Uspěchaní rozvádějící se rodiče, šikana ve školách, rušná bezohledná ulice, stresující kariéristické prostředí v zaměstnání, krvavá média, prezident Bush? Jakékoli prosazování soutěživosti, konkurence, agresivity a síly je přeci možné brát jako přípravu na válku. Samozřejmě, že věci nejsou tak černobílé, jak je zde popisuji. Něco v nás má ale přirozený příklon k životu, normálu a míru a něco zase ke smrti, extrému a boji. Ty dvě složky se  pojmenovávají jako ženství a mužství, jin a jang. V chlapcích podporujeme mužství, v dívkách ženství. Tak jsme převážně vychováváni.

Pokračujme teď chvíli z hračkářství do dějin války a míru. Ať už se v lidské historii vedla válka kdekoli, muži jsou pojímáni jako její aktéři a ženy zase jako její oběti. Ženy pláčí nad odvedenými syny, mrtvými manželi, zmrzačenými dětmi. Jsou znásilňované. Ošetřují raněné, sbírají mrtvé. Starají se o chleba, ale i o to, aby byl na bitevním poli dostatek plných nábojnic. Je samozřejmě nutné odlišit válečné zkušenosti žen z různých konců světa, různých barev pleti, s rozličným ekonomickým, sociálním a mravním zázemím. Na druhou stranu je možné ukázat na válečné důsledky, které mají vliv na všechny ženy bez rozdílu. Ženy v období války podstupují jiný druh fyzického, psychického a socioekonomického utrpení než bojující muži. Je to tišší, ale hryzavé utrpení v podobě péče o zraněné a umírající, péče o vystrašené děti a staré lidi, shánění obživy, zodpovědnosti za „normální chod“ zázemí převzetím mužských rolí a zaměstnání, za rekonstrukci společnosti po ukončení konfliktu. Ženy se stávají  součástí válečné kořisti nepřátelských vojáků nebo motivačním sexuálním nástrojem pro domácí. Po skončení faktických bojů jsou nejcitlivější složkou společnosti, vydané napospas násilí uvyklým mužů – ať už vlastním nebo cizím. Strach před znásilněním např. vojáky Rudé armády při osvobozování popisuje téměř každá pamětnice z druhé světové války. Válka v bývalé Jugoslávii byla na brutality páchané na ženách nepřátelských etnik přímo expert. V národnostních konfliktech bývají ženy využívány jako mašiny na nové bojovníky, jsou nuceny k polygamii a vysokému počtu porodů, aby nahradily válečné ztráty.

Od dvacátého století se ženám podařilo povystrčit z tohoto obrazu válečné – mužské oběti růžky. Staly se součástí vřavy, chodily v uniformě, bojovaly, zabíjely. Také se ovšem naučily říkat: „Ne, my válku nechceme, zastavme to!“ Některé – jako třeba příslušnice českého knížecího rodu Kinských Bertha Suttnerová - dokonce tak nahlas, že za to dostaly Nobelovu cenu. Specifická životní zkušenost spojená se schopností plození a rozdílnou socializací viditelnou v našem hračkářství dává všem ženám obecně dvojí potenciál. Jedná se o specifický typ inteligence, který odborníci nazývají sociální inteligencí. A o specifický druh odvahy, pro kterou odborníci ještě výraz nemají, je ovšem možné ji nazvat analogicky: sociální odvahou. Projevuje se především jako odvaha skočit mezi lidi rozdělené ideologiemi všeho druhu, a udělat to nenásilně. Sociální inteligence a sociální kuráž ženy nastavují od tzv. vyšších cílů, kterými si většinou opodstatňujeme zabíjení a válčení, k pevné zemi. Od idejí, náboženství, autorit k prosté úctě k životu. Každý konflikt má v současnosti své hrdinky, které nesedí u diplomatických stolů a „red buttonů“, ale řeší ho, jak umí: lidskými řetězy, neozbrojenými manifestacemi, hladovkami, mediací - zprostředkováním jednání. Ženy v černém, Women in Black v Izraeli, Palestině, Bělehradě, ženské iniciativy okolo řeky Mano a Velkých jezer Afriky, severoirské Mírové ženy, ruské Matky vojáků nebo argentinské Matky z Plaza de Mayo. Tyto ženy jsou i s těmi „bez-mocnými“ nástroji, které mají k dispozici, schopny zmírňovat střety a dovádět rozhádané strany k dýmce míru.

Z těchto důvodů se zdá být nesmyslné dovolovat politikům – převážně mužům, kteří jsou historicky zvyklí plánovat válku, aby sjednávali mír. Ženy se sice stále častěji ujímají poslaneckých křesel nebo se stávají řadovými vojandami, na těch nejvyšších rozhodovacích politických a především armádních úrovních stále naprosto chybí. Prezidenti, předsedové vlád, sekretáři a generálové, tedy ti, kdo většinou jednají o míru nebo válce, jsou z devadesáti procent muži. Například Rada bezpečnosti OSN by měla být přejmenována na Válečnou radu. Je hlasem legitimizujícím vojenské zásahy – viz válka v Iráku, než orgánem snažícím se primárně o civilní řešení. Existuje i psychologická bariéra, která zatím nedovoluje ženám zasednout kolem stolu, u něhož se o míru či válce rozhoduje. Ženské vyjednávání je tradicí vykreslováno jako příliš kompromisní a velmi nakloněné ukončení bojů za jakkoli vysokou cenu. Praví válečník ovšem neustupuje ani o píď! Když je válka vnímána jako mužská záležitost, mír má právo stát se záležitostí ženskou. Otevřeně a oficiálně. Jsou tu generálky míru, které na to mají dostatečnou kvalifikaci a na kontě množství uznávaných metálů.

Psáno pro Hospodářské noviny