Největším Čechem je žena

Tato věta si protiřečí. Zdánlivě. Čeština je jazyk morfologicky rozlišující biologické rody. Nutno říct bohynižel i bohynidík. „Jazykový gender“ nám kvůli rovnoprávnosti mužů a žen bohynižel začíná působit problémy. V době, kdy byl za jedinou veřejně existující osobu - za voliče, občana, intelektuála, lékaře, vzdělance, politika, umělce - považován muž, bylo označování všech lidí jen a pouze mužským rodem samozřejmostí. Doba mužské nadřazenosti je ovšem dávno pryč. Ženská emancipace vyvíjející se postupně v rovnost pohlaví si vynucuje své projevy i v jazyce. Čeština si s tím prozatím neví rady a je oproti změnám v rozložení společenských sil hodně pozadu. Rodově neutrálních výrazů máme pomálu, s novou vlnou jazykového obrození v tomto směru zatím počítat nemůžeme. Vypočítávání obou pohlaví za všech okolností působí ve věku rychlých a úderných sdělení, sloganů a klejmů trochu neobratně. Pro které pohlaví se ale v jaké situaci rozhodnout, pokud chceme zůstat korektní? Kdy se věc tyká spíše žen a kdy zahrnuje především muže? Je více gynekologů nebo gynekoložek? Šéfů nebo šéfek? Uklízečů nebo uklízeček?    

„Jazykový gender“ má - bohynidík – ale i tu vlastnost, že odkrývá pravou podstatu řečeného. Čeština je potvora, řekne i to, co nemusí.

Veřejnoprávní Česká televize možná prošla podobnými úvahami, možná neprošla. Jisté je, že když pro svou soutěž roku 2005 vybrala název Největší Čech, dala najevo, z jakých hodnotových systémů vychází a s čím počítá. Žádný pokus o zneutralizování názvu typu Největší osobnost, žádné rozdělení soutěže do dvou rovnocenných kategorií: Největší Čech a Největší Češka. Nic takového nemá podle České televize smysl. Proč taky? Nechce přeci riskovat,  že by hlasující lid dostala do zmatků. Největší Čech prachsprostě navazuje na učebnicovou prezentaci historie a historicky prověřené velikosti. Tečka. Jde tu o historii, která byla a dosud je genderově nevyvážená, vychází z konceptu tzv. velkých dějin a různobarevnou realitu redukuje na bitvy, války, spiknutí, budování a boření. O historii, která úctyhodnost a důležitost osobnosti měří čísly vyhraných bitev, množstvím podrobených poddaných, počtem významných postů, vědeckých objevů nebo vyhraných zápasů.

To všechno jsou body, které ženské osobnosti získávají z přirozených nebo sociálních příčin jen v omezené míře. Jenže v soutěžích typu Největší Čech se právě o tyto body hraje. Historičky a historici se sice snaží o zavedení nového bodovacího systému: „Herstorie“ je stejně zajímavá jako „historie“; sice se tu míň bojuje a víc rodí, ale krve a vášní je tu stejně. Přesto je tvrdé pojetí dějin jako mužského zápasu o Něco stále velmi atraktivní a pevně zažité. Tak pevně, že se Česká televize nepokusila ve své velké hře ani o minimální změnu směru. Ženy do velkých dějin nepatří a basta.   

Největší Čech byl jen přiléváním vody do starého koryta. Ženy se v tomto korytě zase mohly cítit jen jako zmoklé slepice. Jenže ono stačí vystrčit hlavu z proudu. Zkuste se na osobnosti, které se ocitly v první desítce, podívat jinak, než jak nás učili ve škole. Jejich mužská gloriola se rozpustí jako pára nad hrncem dějinného guláše.  

Z tohoto pohledu si troufám tvrdit – a není to feministická znouzectnost - že soutěž o Největšího Čecha mohla vyhrát žena v mužském těle. Ať už to byl feminista Masaryk, výchovný pracovník Komenský, nebo dramatický umělec Havel. Feminismus, děti a divadlo jsou přeci typicky ženské zájmy. Muži mají svou ženskou stránku a ženy zase svou mužskou. Záleží jen na tom, co v nich jejich okolí a následně i jejich životopiskyně a životopisci vyzdvihnou nebo pohřbí.        

Psáno pro Lidové noviny