Stojí za to přemýšlet tedy o tom, jak své vlastní myšlení a i naše společné prostředí kultivovat tak, abychom byli vůči korupci co možná nejodolnější, aby korupce citelně ubývalo, a ženám se tak chtělo do přímé politiky více. Jeden mýtus praví, že lékem by údajně mělo být politika/čku dobře zaplatit, jinak řečeno politik/čka zajištěný/á je údajně takovou určitou pojistkou proti korupci. Jelikož se ale obecně nedokážeme vlastní vůlí omezovat a uskrovnit takřka v ničem (životní prostředí by nám o tom mohlo hodně našumět a nazurčet), proč bychom si měli namlouvat, že se politici/čky spokojí s nějakou (v daný efemérní moment zdánlivě dostatečnou) sumou, když je ostatně jen paušalizovaná a osobní očekávání se namnoze různí?

Pro začátek stačí vzít v úvahu fenomén reaktivního egoismu, kterému v soutěživém prostředí podléháme v podstatě všichni; kdy sice víme, že zdroje jsou omezené a že odměnu si zaslouží i jiní, ale ustavičným srovnáváním se  s druhými (paradoxně tedy i vciťováním se do druhých – v prostředí soutěživém!), si nakonec pro sebe beztak uzmeme více, než si dokonce i podle vlastního přesvědčení zasloužíme. Koneckonců některým firmám nestačí čistá zisková marže 30%, ale rovnou si sáhnou po 100% i více, což je legální, ale z mého pohledu hrubě nemorální.

A dále - cožpak charakter člověka nehraje roli žádnou? Vsadila bych se – ale těžko na tohle dělat nějaký vědecký experiment -, že dáme-li člověku s churavým (zkorumpovatelným) charakterem větší odměnu, větší obnos peněz, v konečném „blahodárném“ důsledku to pouze prodraží korupci jako takovou a zvýší cenu úplatku.

A poslední námitka proti tezi, že výše platu nás uchrání od nejhorší korupce, je ta, že platy si politikové přece od počátku určují sami – a zpětná vazba od voličů ve věci odvedené práce je natolik nepřímá a v čase zpomalená, až je nulová.

Volné chvění informací

K výše uvedeným argumentům musím přiřadit námitku elementárnějšího rázu o povaze a funkci peněz: peníze samozřejmě v ideálním případě pomáhají stanovit hodnotu věcí a jsou nositely informací (o hodnotě, nedostatku, přebytku apod.) a  svobody, ale to jen za předpokladu, že trh existuje ve volném proudu/chvění (relevantních) informací. Bez volného přístupu k informacím a bez jejich  sdílení nemůže ve skutečnosti existovat plnohodnotný volný trh, neboť bez informovaných subjektů je vypovídací schopnost peněz buď značně okleštěna, znemožněna, či je dokonce snadno manipulovatelná. Informační asymetrií se zabýval například ekonom Akerlof, který nás poučil o tom, že pokud neumějí zákazníci rozlišit mezi dvěma vozy různé kvality, neumějí určit/posoudit ani vhodnou cenu. Uváděl příklad, že tržní ceny se pak řídí podle vozů nejnižší kvality a lepší auta mizejí z prodeje.

V tomto světle se  mi kořeny korupce jeví poněkud jinak a nabývá dramatického významu to, že ve skutečnosti nemáme jako voličky/či a občanky/né dostupné informace, abychom mohly/i zhodnotit práci svých zastupitelů. Zákon o přístupu k informacích nejde dostatečně daleko, nikoli na vyžádání, ale automaticky máme mít přístup ke všem podstatným informacím, přímo na dosah ruky, srozumitelně řečeno na dvě tři kliknutí myší. O to problematičtější se zdají být všechny formy netransparentnosti, účelová i nešikovností/neschopností způsobená fragmentovanost informací, ale i praktiky neupřímnosti v politice zcela běžné: nevidíme do účetnictví stran, místo informačních a (nebojme se toho slova) vzdělávacích volebních kampaní dostáváme na pozlaceném podnosu veledrahé marketingové lži a místo slušnosti a kritické spolupráce sledujeme dravý likvidační boj o velké programové nic,…   

Všimla jsem si v tomto týdnu – kupodivu u tří žen (nedokážu posoudit, do jaké míry jsem slepá k upřímnosti u mužského pohlaví) - tří velmi zajímavých moderních hrdinských činů tolik potřebné politické upřímnosti a slušnosti (důstojnosti) zároveň:

Německá kancléřka Angela Merkelová v přítomnosti tureckého premiéra Erdogana:“Jako předsedkyně křesťanských demokratů říkám, že jsme prioritně nakloněni myšlence privilegovaného partnerství Turecko místo plnoprávného členství v EU, respektujeme však dohody a dostojíme všem svým závazkům.“ 

Vlasta Parkanová se zase nerozpakovala veřejně jmenovat v sobotním rozhovoru pro Dnes: “Bylo to sice naše uzavřené jednání, ale nemám ráda, když se věci tutlají. Byl to Pavol Lukša.“ Neboli cosi prozradila, ale nese si za to osobní odpovědnost.

A konečně Daniela Filipiová na svém předvolebním letáčku: „Hlas pro D.F. je hlasem pro Václava Klause v roce 2008.“

Úcta k práci a hodnotě druhých

Problém korupce začíná už tím, že neumíme určit svou vlastní hodnotu jinak nežli přisuzováním nižší hodnoty či přímo nehodnoty druhým a/nebo zvyšujeme vlastní hodnotu vzestupem po hierarchickém žebříčku či vstupem řekněme do klubů specializovaného vědomostního kapitálu. Tím dočasně získáváme značné výhody (a já si dovolím říct, že zcela nahodile a neoprávněně) a rádi/y bychom si je podrželi natrvalo, o to více se pak cítíme trvale bytostně ohroženi a zneklidňuje a znejisťuje nás hodnota jiných lidských bytostí vůkol. Proto své nabyté pozice - co možná nejblíže vrcholu pyramidy – opevňujeme; tedy hlavně tím, že různými cestami vytěsňujeme (rostoucí) část populace z přístupu k informacím a jaksi samozřejmě si také připisujeme větší objem práce. Respektive ukrádáme si zásluhy i za práci, kterou jsme sami neodvedli. Tak vzniká (v politice o to více) nesmyslný konkurenční (likvidační) náboj společnosti. Možná tento scénář nevypovídá o většinové společnosti, ale pár vyhraněných jedinců, kteří se tímto způsobem chovají na hrotě hierarchie, mohou určovat zaměření společenské struktury. Chyba je už od počátku v tom, že manipulujeme penězmi v tom smyslu, že jim přiřazujeme a podsouváme hierarchizující vlastnost, ale tu peníze o sobě nemají. Peníze prostě jen vyjadřují práci konkrétního člověka.

Námitkou může být, že penězmi lze také (v síti vztahů hodnot) vyjádřit nedostatek pracovní a kvalifikované síly a dále kvalifikační náročnost té které profese, ovšem tu lze vyvrátit poměrně jednoduše, když si uvědomíme (a poctivě přiznáme), že sice málo lidí může dělat doktory/ky, ale stejně tak málo doktorů/rek může (bude) dělat uklízeče/čky! V případě uklízečů/ek je tou kvalifikací neštítění se lidských exkrementů. Stačí například podívat se na vzorek nezaměstnaných a jejich (ne)ochotu přijmout (jakékoli) zaměstnání mimo jejich kvalifikaci.  

Velmi se mi líbí myšlenka jednoho amerického spisovatele, že by se zaměstnavatelé měli naučit náležitě ocenit pracovníka/ci právě na místě, které odpovídá jeho talentu a schopnostem, protože jinak se bude snažit šplhat „nahoru po žebříku (umělém znovu dodávám já)“ – tedy až do funkce, pro niž nebude mít zaručeně předpoklady.  

Problém korupce je tak i problémem neuznávání a neúcty k různým talentům a užitečným dovednostem.

Věrnost budoucnosti

Peníze jsou pouhým informačním a motivačním nástrojem (čekajícím kdesi v budoucnosti!), s nímž se dá pochopitelně naučit lépe zacházet. V boji proti korupci je nadmíru užitečné mít na paměti, jak vlastně peníze vznikají. Tedy jednak spořením neboli odložením spotřeby, dále prací nad rámec toho, jaké máme aktuální potřeby, nebo takovým zefektivněním práce, že za kratší dobu zvládneme více práce. Toto, jestli se nemýlím, jsou jediné tři legitimní cesty k penězům. Vše ostatní je již forma korupce (ať už systému či jen naší duše).

Dobrovolná maximální mzda?

Pouštím do oběhu provokativní myšlenku, zdali by nebylo dost možná zapotřebí, aby vedle minimální mzdy existovala i jakási osobní maximální mzda, aby totiž existovalo reálné omezení lidských možností a možností okamžité spotřeby, která motivuje člověka k překonání sama sebe v pozitivním slova smyslu.

Vytváření prostoru jiným

Korupce obávám se vzniká právě v prostředí, které začíná ze svého vědomí vytěsňovat tři výše jmenovaná maxima tvorby peněz. Politika je napadena korupcí tehdy, jestliže zapomíná na rozměr budoucnosti, a to budoucnosti vzdálené za horizontem našich volebních období (coby politiků). A domnívám se, že tento pohled do budoucnosti může upírat jen zdravě sebevědomý člověk, který se necítí ostatními ustavičně ohrožován a který naopak chová důvěru (!) i ve své následovníky.     

Jedním z možných způsobů, jak podněcovat spolupráci a tvorbu přesahu, je rotační pravidlo pro politiky/čky: zastupitelé/ky (premiéři, prezidenti) nemohou kandidovat ve dvou po sobě jdoucích obdobích, ale mají povinnou pauzu na oddech, reflexi a důkladnou přípravu na případná další období ve veřejné funkci.

Cílem i smyslem politiků/ček musí být jednoduše pomáhat jiným politikům/čkám dosáhnout maxima možného. To zvyšuje pochopitelně nároky na vzdělávání jako takové. Ostatně nemělo být ministerstvo školství už dávno regulérním silovým ministerstvem?

Společnost jako políčka kompetencí

Ve skutečnosti bychom neměli přemýšlet o politice jako o vrcholu společnosti ani o struktuře společnosti jako o pyramidě, ale spíš bychom měli na společnost pohlížet jako na políčka kompetencí, která nejsou vzájemně v nadřazeném či podřazeném postavení - a hlavně -  která jsou navíc velmi prostupná a přístupná.