Populární kulturu teď postmoderní teoretici analyzují stejně jako byly dříve rozebírány Beethovenovy symfonie či Shakespearovy hry. Filosofie každodenního – televizní reklamy, komiksy, videoklipy a streetart totiž prozradí o nás lidech a stavu společnosti podstatně víc než abstraktní díla „vysoké kultury“. U Madonny se navíc připojuje genderový aspekt. Stala se postfeministickou ikonou, tvůrčí osobností, schopnou řídit svůj život podle svého, manipulující publikem a trhem. Co znamená takový úspěch, v neposlední řadě komerční, pro ženu v doznívající patriarchální společnosti? Hloubku fascinace západní akademické obce fenoménem Madonna můžeme vytušit z množství kurzů s jejím tématem na webových stránkách univerzit a z počtu studentů, píšících diplomové práce o jejích tajemstvích.

Když jedna z nejvýznamnějších feministických filmových teoretiček Laura Mulvey prohlásila letos v létě na semináři vizuální kultury, že se avantgarda vyčerpala a že strategie, která ženám zbývá,  jsou masky a maškaráda, jako by tím vysvětlila čirou logiku Madonniných převleků. Jakoby v současné chvíli Madonna vyjadřovala to, čím se ženy mohou stát.

Pokud je pravdivá historka z časopisu Rolling Stone o tom, jak mladičká Louise Ciccone odmítla první možnost nahrávacího kontraktu výměnou za orální sex, pak i její ambicióznost je poctivější, než by napovídala přidrzlá laciná image osmdesátých let. Vyloženě pozitivní je na Madonně integrace černé a hispánské gay a transgenderové kultury, kterou při vystoupení zpochybňuje genderové stereotypy a heterosexuální matrici. Nabízí dívkám možnost najít nezávislé významy vlastní sexuality. Ukazuje neexistenci stabilní, esenciální ženské identity: ta je kulturní konstrukcí, zjevující se v různých maskách. Pasivní patriarchální femininitu nahradila obrazy síly a autonomie.

Na druhou stranu přísný režim diet a cvičení, který z ní společně s plastickými operacemi v posledních letech stvořil simulakrum ženskosti, ji značně vzdaluje realitě, ve které žije většina z nás.