první část textu najdete ZDE

Já je někdo jiný/destabilizace subjektu
Patti s očima zavázanýma šátkem na fotografii Roberta Mapplethorpa vyjadřuje své umělecké krédo: blakeovské osvícení zevnitř, zjevení jako dar, nic naučeného a získaného: to ne já, to někdo jiný mnou mluví, stejně jako mým drahým Arthurem Rimbaudem. Zároveň, protože se Patti nachází v ženském těle, jde o pozici Debory. Tato žena “prodala svou duši bohu”, je „rocknrolový negr“, stejně jako Ježíš, Hendrix a Jackson Pollock. Na pódiu třese rukama v transu a upadá do zdánlivě nekontrolovaných zjevení. Jde ovšem o pečlivou stylizaci, vědomé a pečlivě hledané rozhodnutí,  lacanovskou imaginární identifikaci s obrazem, ve kterém nacházíme zalíbení, s obrazem představujícím „co bychom chtěli být“. Zároveň jde o symbolickou identifikaci s místem, ze kterého jsme pozorováni, ze kterého se díváme na sebe, abychom se zdáli hodni lásky. Je Patti opravdová Pýtie? Patti sama funguje nikoliv jako odpověď ale jako otázka.
Přesto tato vědomě zaujatá pozice může být interpretována jako „feminní“ pozice, ať jakkoliv umělkyní popíranou. Judith Butler připomíná, že francouzské feministické dekonstruktivistky ustanovily taktiku nazvanou ‚destabilizace subjektu‘ v rámci feministické kritiky odhalující maskulinní moc. Butler tvrdí, že v některých francouzských kontextech, smrt subjektu znamená osvobození nebo emancipaci potlačované ženské sféry, …podmínku ecriture feminine‘ (Butler 1990).

Blakeova nevinnost/Hendrixova zkušenost
Pražský koncert těžil z kvalitně propracované dramaturgie londýnského festivalu Meltdown (Kalírna) na South Bank, kde byla Patti kurátorkou. Tam v několikadenní přehlídce předvedla Patti své milované. Nepřekvapí, že jeden večer věnovala Burroughsovi, a že mezi dalšími vybranými umělci byl William Blake. Ten ji prvně spojil s Robertem Mapplethorpem, jemuž dala na jeho smrtelném loži slib pokračovat ve společné práci– a tak v Londýně přečetla svou sbírku básní o něm Korálové moře s hudbou Kevina Shieldse z Bloody Valentine a Cat Power. Dalšími vyvolencem byl producent prvního alba Horses John Cale. Velký prostor patřil Bertoldu Brechtovi, autoru její oblíbené myšlenky People have the Power - moc pochází z lidu, jehož dílo předvedli androgenních transsexuálové Mark Almond a The Dresden Dolls.
Pro Prahu vybrala skvostnou verzi Hendrixova hitu Are You Experienced, který smísila s nevinností Blakea a rocknrolu: "Rockenrol je náš hlas, hlas mládí a revolučních zájmů, prvotní umění. K dětem upíráme naše naděje. Blake viděl dětskou prostituci, práci, děti pracující v otrockých podmínkách, tak jako dneska v továrnách na sportovní obuv.“ Začátek koncertu velkolepě nastolil důvěrný psychedelický vztah pomocí vize rozhovoru dvou za ruku se držících pozorovatelů vycházejícího slunce: Are you experienced? taky jste to zažili? taky jste tím prošli, taky to znáte? Poté Patti upadla do transu a spustila monologické třeštění: já, já ano, já to zažila a nemyslím nutně drogy, mluvím o válce a dětech, na které dopadají bomby, o dětech a dětské otrocké práci…Patti se vrátila k politice.
Každá píseň koncertu osvětlovala milníky na cestě, stávala se emblematickou redukcí, jak říká Petr Bílek, filozofických tezí Patti Smith. Space Monkey /Vesmírná opice je přísahou transcendence: přešla jsem do jiné dimenze…nikdy nepřestanu s transcendencí. Vesmírná opice je bílá americká šamanka, která používá k cestám do výšin moderních prostředků. V souvislosti s Patti Smith se hodně se mluvilo o tvrdých drogách, zvlášť na počátku. Na obalu prvního alba Horses (slang pro heroin) píše:  žíly naplněné existencí…mimo rasu gender vyznání matmatiku politriky…vražedný rytmus…čistá transcendence…soul/arní energie..  Na obalu Radio Ethiopia pokračuje: kráčej po nejužších římsách, používej všech prostředků, výhružky i modlitbu. Další verzi transcendence představil třetí song Rodendo Beach, napsaný pro sestru Lindu, kterou zde uvedla jako lesbickou píseň: cvičné rozbití heterosexuální matrice. Mé Blakeovské roky věnovala skupině The Plastic People of the Universe.

Všichni Pattinčini kluci
Pro pražský koncert přibrala do panteonu adorovaných boys „Dvoraka“.: v transu líčila chlapcovu (Dvořákovu) cestu přes oceán a jeho setkání s Rusalkou-Patti. Dalším hochem byl Budy Holly a jeho Láska, která nevybledne (Love will not Fade Away). Tento chlapec měl sen o rocknrolu, cítil ho bušit v srdci a tak, podobně jako Gorkého Danko vzal to srdce bušící v rytmu rocknrolu a dal ho lidem. Další Pattinčin hoch, tentokrát prezentovaný z jakési mateřské pozice, byl Kurt Cobain (About the Boy).

Požehnaná mezi ženami
Druhou stranou mince Patti-Johanky je Patti-Jeanne Hebuterne, Modiglianova milenka a modelka, kterou oslavila Patti v jedné ze svých nejslavnějších skladeb Dancing Barefoot. Je to i její životní program „požehnané mezi ženami“ - géniovy služebnice a múzy. Ať už připravovala luxusní snídaně pro Roberta Mapplethorpa nebo prala prádlo přítele Allena Laniera z Blue Oyster Cult, šlo o rituál dervišovské extáze, služby bohu prostřednictvím služby muži…čára života/větev stromu, jeho ruce/slib že ona/ je požehnaná mezi ženami. Ach bože, propadla jsem ti… Úryvky častých biblických frází, jako je i tato (i přišed k ní anděl dí zdráva buď milostí obdařená, Pán s tebou, požehnaná ty mezi ženami) se typicky pattismithovsky přetavují skrz sexualitu, až křesťanům vstávají vlasy hrůzou na hlavě a feministky užasle vrtí hlavou. To je tedy revoluce, prát mužům prádlo a vařit jim! Její „požehnaná mezi ženami“, zvlášť v souvislosti s prvním odloženým potomkem, tedy není panna, které je zvěstováno narození dítěte, ale ta, která slouží Bohu prostřednictvím muže, sexuální revolucionářka Maří Magdaléna. Nicméně i tady zůstává určitý prostor pro teorie Kristevy o mateřství a formování sémiotična. Z prvního „zvěstování“ si odnesla zásadní prožitek: “Porod vyhání z žen ego, je to společné prožití sounáležitosti se zemí. Vyla jsem bolestí jako vlk…Je to tak nesnesitelný, že na umění okamžitě zapomene i ta největší borkyně světa.“
Pro feministické badatelky představuje Patti Smith (podobně jako řada jiných rockerek, např. Chrissie Hynde) nepříjemný problém. Sheila Whiteley to shrnuje ve své knize Women and Popular Music: “Její vztah k feminismu byl kritizován. Konkrétně proto, že nikdy nedokázala ženy veřejně podpořit, a její posedlost úspěšnými a talentovanými muži – Mapplethorpe, Cale, Verlein, Kaye, Springsteen – spíš svědčí o tom, že jí jde víc o vlastní prospěch, než aby riskovala kompromis explicitní identifikací s ženským hnutím” (Whiteley, 2000: 107). Superservilní chování vůči mužům, zvláště vůči Burroughsovi, Ginsbergovi a Dylanovi, které zbožňuje jako “největší duchy planety” je vysvětlitelné: západní myšlení je založené na represi ženské zkušenosti, proto velké ženské duchy málo známe.

Gloria/In Excelsis Deo
Vrcholem koncertu byla zásadní, pravděpodobně nejvýznamnější píseň Gloria: Ježíš zemřel za něčí hříchy, ale ne za ty moje . Tento text napsala mladá rebelka před třiceti lety společně s van Morrisonem:… vidím ji v červených šatech tancuje mi ke dveřím a už se jí ptám jak se jmenuješ a ona mi šeptá GLORIA! Dvacet tisíc dívek na mě volalo svá jména, ale já je neslyšela, dívala jsem se na hodiny na vysoké věži a zvony mi v srdci bušily bim bam a já si ji vezmu protože Ježíš umřel za něčí hříchy ale ne za ty moje.
Když se po smrti manžela Freda Sonica Smithe Patti zvolna vracela k hudbě, tuto píseň vynechávala a na dotaz proč odpověděla: “Nemusím nutně chápat  Ježíšův čin tak, jak jsem to viděla v sedmnácti.” Ale doba pokání teď skončila: Patti se vrací na pozice sexuální revoluce a punkové rebelie v plném rozsahu. Agresivně mužská pozice (a já si ji vezmu a ona bude moje) je ozvláštnění, vytvářející originální napětí a mystické spříznění mimo vše kategorie, nejde o zásadní lesbické vyznání, coming out nebo něco takového. O své sexuální identitě se vyjádřila v roce 1979: „Sexuálně moc na ženy nejsem, i když jsem se s nimi zkoušela milovat, abych prolomila bariéry. Masturbace je mi bližší. Vždycky jsem měla pocit, že vztah Ježíše k učedníkům byl homosexuální... Žiju v tolika rodech (genderech), že to ani nelze vyjádřit, píšu z pozice psa, koně, mrtvých lidí, cokoliv. Nejlepší sex jsem měla s Rimbaudem a s Jimi Hendrixem…není na tom nic špatnýho. Vyjde z toho spousta dobré poezie, já a Rimbaud jsem to spolu dělali milionkrát. Lidé se mě ptají, jestli jsem lesba, nebo bisexuál, a já neumím odpovědět, protože kdybych řekla, že jsem umělkyně, znělo by to archaicky. (Patti Smith 1979:4)

Patriarchální sponzor a trenér
 Po pražském koncertě se zdá, že je možné říci, že se Patti Smith  dopracovala v šedesáti letech do pozoruhodné pozice nekompromisnosti a věrnosti punkovým ideálům mládí. Edward Said připomíná, že text je třeba vidět ve vztahu k institucím, třídám, akademiím, korporacím, skupinám, ideologicky definovaným sdružením a profesím, národům, rasám a genderům. Co se pozice žen v rocku týče, Patti Smith zůstává díky všem těmto faktorům nevědomou zajatkyní patriarchálního systému, možná právě proto, že jejím sponzorem a trenérem je hlavní patriarcha (na koncertě prohlásila, že jejím sponsorem a trenérem je Bůh). Přesto všechno tyto instituce paradoxně transcenduje pomocí společensko kritického – a to i protipatriarchálního punkového postoje. V Pattinině tvrdošíjnosti možná je vidět jakousi ozvěnu ženské rezistence, o které mluví Irigary a Kristeva: málokomu z mužů rockerů se podařilo tak neochvějně zůstat na své cestě..
Jistě, u Patti Smith nejde o statickou osobnost, její transgenderové ženství má vývoj: zatímco v první části své umělecké dráhy (1975-80) byla Maří Magadalenou a múzou, v druhé, po roce 1990, je i ve svém neochvějném chlapství mateřštější a na londýnském festivalu se dokonce dovolávala dalších žen - Yoko Ono, Tori Amos a dalších v porozumění mateřství. Její komentáře k dětem, inspirované Blakeovým Kominíčkem, jsou nyní posunuty vlastním prožitkem mateřství tak, jak o tom mluví Kristeva: Buď pozdravena, matko, prameni lásky.
Jako většina umělců je Patti Smith fasmid, provádějící mimetickou apropriaci a zrcadlení, díky punku možná radikálněji než ostatní, ale nicméně jde o odraz doby. Její vědomé pokusy formulovat přísahy rocknrolu, transcendenci, víra v sílu modlitby a slov, v „moc lidí“ z ní vytvářejí relikvii ideálů postav historie reprezentujících léta šedesátá, doby krásné, ale pro ženy velmi problematické, charakterizované spíše represí jejich zkušenosti.