Královna vesmíru

U Patti Smith bylo od jejích punkových začátků v roce 1975 evidentní, že přináší originální poselství a to především proto, že jako určitá anomálie rockovou poetiku uplatnila v ženském těle. Většina mužů, ať misogynů nebo příznivců žen, se na ni dívala jako na zjevení, jako na „královnu vesmíru.“ Přes evidentní příslušnost k ženskému pohlaví je ale její genderová identita značně nestabilní a nepostižitelná a proto je mluvit o jejím přínosu ženskému rocku obtížné. Ve smyslu tvrzení Kristevy o absurditě kategorie žena či téze Judith Butler o „genderovém trabli“ tato komplikovanost a nezařaditelnost nepřekvapuje. Transgenderová povaha divošky, která se do dvanácti let rvala polonahá jako šéfka klučičího gangu v Chicagu byla usměrněna snahou „být opravdová ženská“ pro pozdější milence, ale na druhou stranu se nikdy úplně nevzdala své butch side  - dominantní lesbické polohy. Po smrti manžela se v devadesátých letech vrátila ke koncertní činnosti ve znamení meditativního ztišení, ale přesto i v tom byla určitá vzdorná punková energie. Jako by i v té zkrotlosti byl náznak neuskutečnitelnosti polepšení jako v Sedmikráskách Věry Chytilové slibujících: „My už budeme hodné, my už budeme hodné!“. Původně jsem si ani lístek na koncert nekoupila, protože jsem měla pocit, že už o Patti vím vše, co jsem kdy vědět potřebovala, ale když jsem týden před koncertem viděla na ČT 2 záznam vystoupení Patti Smith z nedávné doby, ve kterém si divá diva s knírkem mocně odplivla a pak zařvala: „Dejte mi ještě jednu revoluci!“, začala jsem mít pocit, že možná bude stát za to se na ni ještě jednou podívat.

 A stálo: Patti po čtvrtstoletí zklidněné tichosti sloužila divou mši svému rocknrolovému bohu, misionářka už pohřbené víry, v jejím případě víry v testosteronovou rebelii, kterou už žádný chlap pořádně nesvede a tak musí nastoupit ona, transgenderová válečnice Johanka z Arku.

Johanka

Jedním z mála ženských vzorů Patti Smith je vizionářka Johanka z Arku, Johanka, upálená za nošení mužských šatů: foto - Patti jako Johanka na oslíku vede svůj rocknrolový národ do ráje. “Připojila jsem se k rocknrolu z čistě politických důvodů, abych byla jako Paul Revere,” líčí, jak fungovala jako zběsilý záchranář milované hudby, jako lidský budík: “Vstávat, vstávat, mládeži!”. Patti se identifikuje se slavnými muži - fotografuje se s obrázkem Boba Dylana přes obličej. Nejvíc ji proslavila Mapplethorpova fotografie stylizovaná podle Keithe Richardse na obálce prvního alba. Stejně jako Johanka není schopna nosit ženské šaty, s výjimkou dekády manželského odevzdání v osmdesátých letech, kdy se metamorfovala do role ženy, manželky a matky, téměř jako šamanka Maria Sabina, která v dobách manželství odkládala všechny své mimořádné schopnosti a stávala se obyčejnou manželkou. Ženské zmizení ze scény dějin do soukromí domácnosti v roce 1980 bylo velkou ranou pro skupinu i fanoušky. Ale podobně jako Marie Sabina se Patti Smith po smrti manžela vrátila na veřejnost. Její comeback na začátku let devadesátých měl velký úspěch (ve srovnání například řekněme s velice feminní Marianne Faithfull). Divoká vizáž, šedivé rozcuchané vlasy, knír pod nosem, plivání a uválené mužské šaty homelesáka naznačují, že se po deseti letech exilu v ženské roli vrátila mezi své, mezi kluky - a že tito kluci, včetně starého misogyna Burroughse, ji opět vzali jako Královnu vesmíru.

Povstaň, Deboro!  Rockový národ tě potřebuje

Motto ze starozákonní Knihy soudců se týká prorokyně Debory z asi 11. stol. před naším letopočtem. Zdá se to být dávno, ale přitom výzva Povstaň, povstaň, Deboro, povstaniž a vypravuj píseň zřejmě dolehla k uším Patti Smith na konec dvacátého století jako případné akční heslo. Stejně jako židovským kmenům uprostřed starozákonního patriarchátu nastal v polovině sedmdesátých let rocknrolovému národu okamžik nouze, kdy k obraně kmene není vhodný mužský kandidát, a tak Patti Smith obléká punkrockovou uniformu a jde zachránit svůj lid – tak jako kdysi Debora. V jejím případě pravděpodobně ještě nejde tak zcela o probuzení v rámci teorií „návratu bohyně“ či jakéhosi „ženského principu“. Patti Smith nastupuje tam, kde se momentálně nedostává právoplatného mužského „proroka-vizionáře“.

S jistou nadsázkou se dá tvrdit, že rockový životní styl nahradil v myslích mladých lidí let 60tých, 70tých a snad i 80tých všechny předchozí způsoby vyjadřování, literaturu i výtvarné umění. Byli to Beatles, Rolling Stones, King Crimson, Pink Floyd, Led Zeppelin – samí muži. Kde byly ženy? Ještě dospávaly svůj mnohatisíciletý sociální spánek někde v hlubinách nevědomí. Zpočátku měly roli groupies, tradiční úlohu obdivovatelek a poskytovatelek sexuálních služeb. Jako ukázka ženského potenciálu Debora –Patti procitá, zapěje svou prorockou bojovou píseň a její lid zvítězí. Debora splní svou roli a zmizí. Podobně mizí v roce 1980 i Patti Smith, rozpouští skupinu a odchází do manželství. (pokračování textu najdete ZDE)