Trojkoaliční baletní představení je definitivně u konce a ODS má poslední týden na to, aby národu - jehož zvědavost na novou vládu ovšem odpovídá chladu letošních srpnových nocí - představila svou malou úplně modrou vládičku. A v té modré vládičce - světě, div se - s největší pravděpodobností ani na chvíli a ani potencionálně nezasedne jediná žena. Tři trojkoaliční kandidátky – Dana Kuchtová (SZ) na postu ministryně školství, Vlasta Parkanová (KDU-ČSL) coby ministryně obrany a Michaela Šojdrová (KDU-ČSL) na ministerstvu kultury jsou ze hry venku logicky. To, že lavička náhradníků má ve znaku panáčka ovšem tak logické není. Domácí Lucie Talmanová, se kterou ODS laškovala a když se to hodilo, ukazovala ji jako možnou ministryni zdravotnictví, byla ukojena křeslem místopředsedkyně sněmovny. Stejně tak původní stínová ministryně kultury Miroslava Němcová. Pravá modrá žena se sice do vysoké politiky probojuje, kdykoli se jí zamane, když ovšem dojde na lámání chleba, rozhodovací otěže jí nikdo do rukou nesvěří. Je to přeci jen žena. I když pravá... Případ Topolákovy vlády je důkazem, že situace žen v politice se sama od sebe nelepší, že přes všechny předvolební snahy, sliby a úsměvy, nám hoši nedůvěřují a raději se o zásadních věcech dohadují sami. Jak hořká pilulka pro ambiciózní občansko-demokratické političky. Ale nejen pro ně. Troufám si tvrdit, že ani případná sociálně demokratická vláda by své vnitrostranické kvóty do obsazení ministerstev nepromítla. Na takový tah je prostě třeba odvahy, vizionářství a oproštění se od předsudků. Žena není v politice od reprezentování, není tou pomyslnou třešničkou na dortu, ani křehkou růží osvěžující vzduch, je právoplatnou členkou politických procesů a má schopnosti ujmout se moci. Když ovšem ani výsledky práce některých političek, ani jejich mandát od voliček a voličů, ani předvolební sliby a mediální image jejich stran nevedou ke skutečnému "uvedení" ženského principu do rozhodování, co tomu může pomoci? Kvóty, pozitivní opatření,  zřízení ministerstva žen či ministerstva rovných příležitostí, které by dohlíželo na skutečné dodržování filosofie rovných příležitostí v politické, ale i jiné praxi. Někomu se to může zdát umělé, na někoho může naopak jako umělé působit skleníkové "podnebí" současné politiky. A tento skleník už stojí více než patnáct let a čekat už není na co. Ten nevyvětraný vzduch otravuje stále hrozivěji všechny bez ohledu na stranickou příslušnost či stupeň plnění občanských povinností.