Aktualita I

Zdráhám se souhlasit s míněním, že je nezbytné odkazovat na hlavní a nejžhavější aktuální události medializované, abych byla jako komentátorka – v nadsázce tohoto webu prezidentka - patřičně relevantní.

Otázka mne upamatovala na jednu poučku ve vzdělávání, která říká, že zdaleka nejrychleji se v učení a vědeckém vývoji postupuje, jestliže se vychází z jednoho společného zdroje. Přiznám hned, že nejsem přesvědčená o platnosti této poučky.  Svět nepoznáváme všichni ani týmž způsobem, ani v tomtéž rytmu, ani ve shodném faktoběhu, naopak každého a každou hnětou jiné životní podmínky, vládneme jiným temperamentem a vůbec nás pohánějí jinak vrstvené osobní potřeby,  a to i přestože v podstatě poznáváme jeden a tentýž svět. Dnes si už nikdo nemůže myslet, že může sama/sám o sobě poznat realitu, tedy dobro a zlo světa, v její plnosti. Každá a každý pouze přispíváme svým pohledem z nepatrně odlišného úhlu k jeho celkovému věrnějšímu vyobrazení, a nikdy tak o něm paradoxně nebudeme, ani nemůžeme mluvit stejným jazykem, i kdybychom užívali naprosto stejná slova.

Co mne na té poučce – v podstatě vyslovující se především o komunikační hospodárnosti a přesnosti - nesedí, je právě iluze o tom, že jazyk je přesný (jakož i myšlení) a že komunikace je snad hlavně otázkou zapamatování si a důsledného užívání přesných definic slov. Pokládám otázku první: Opravdu znamenají promluvy „jsem feministka“ a „jsem feministka“ nutně totéž? Otázka druhá: Budu-li se stejným (v určitém diskurzu) jazykem vztahovat ke stejným medializovaným aktualitám a skutečnostem, jež fungují jen do omezené míry jako socializující, co nového se o realitě dozvíme? Tedy také, co nového se feministky dozvědí o sobě navzájem a samy i sobě (nejen co se svět dozví nového o feministkách)? Otázka třetí: Opravdu jsme si jisty, že promluvy „jsem feministka“ a „nejsem žádná feministka“ znamenají něco radikálně jiného?

Jazyk by strohým a přesným dorozumíváním ve skutečnosti pomalu a jistě vypustil duši. Dorozumění je na jazyku dost nezávislé, zato velmi závisí na dobré vůli rozumět si.  Jazyk potřebuje životně nutně ony metaforické a poetické nepřesnosti i nedokonalosti, aby mohl překlenovat bytostné propasti lidské zkušenosti.

Totéž co o jazyku lze říct o společnosti: prožívání společnosti skrze (doslova) uniformované a tak či onak hodnotově hierarchizované aktuality naši společnost jen ochuzuje. Teprve „odhlédnutím“ od tzv. hlavních témat a příklonem k otevřené a veřejné subjektivitě můžeme objevovat nové věci a významy. Mimochodem nemyslím si, že skutečně existuje problém „mlčící a pasivní většiny“, jde podle mého názoru spíše o skupinu, která je prostě paní a pánem svého soukromého, ale i veřejného času a energie - a odvažuje se prožívat jiné aktuality nežli současná moc, ať už ji reprezentuje kdokoli. Problémem ovšem je, že se moc bohužel dosud nenaučila respektovat tyto souběžné občanské aktuality a i skrze ně přezkoumávat svoji vlastní skutečnost.

Politická moc je dnes tak přiškrcená vlastními pózami, zástěrkami a taktizováním, že se výše zmíněná elementární dobrá vůle nemůže uplatnit, a tím pádem se jaksi vytrácí i obsah a smysl politické komunikace.  Dokladem chybějící dobré vůle jsou koneckonců všechny pokusy o zavedení většinového systému (jako kdyby ani neexistovalo v naší historii poučení z poválečné  „demokratické“ huráeliminace Agrární partaje a jiných). Nebo dalším příkladem může být kategorizování voliček/ů a občanek/ů coby nesvéprávných a prostinkých laiků v oblasti vlastiobrany…

A proto i moje dnešní „odchýlená“ aktualita, která je mi ovšem věrná víc nežli cokoli jiného:

Aktualita II

Už třikrát jsem v životě narazila na větu: Homosexuálové patří do plynu, v tomhle bych s Hitlerem souhlasil/a. Poprvé jsem si ji vyslechla od spolužačky na vysoké během besedy. Podruhé to byl ředitel základní školy, který se o svůj názor podělil před celou nastoupenou školou, což mi zprostředkovala ostravská socioložka, která toho byla svědkyní. Potřetí jsem se ji dočetla na internetu, autorem byl tentokrát anonym.

Ačkoli mě ta nepochopitelná krutost smýšlení ranila, nikdy jsem tyto příklady neuváděla mezi případy, kdy jsem byla jako lesbická žena diskriminována. Kupodivu jsem tyto okamžiky poměrně úspěšně zaplašila jako řeči vedené z neznalosti. Moje spolužačka se mi nakonec asi rok poté omluvila, že „byla hloupá“. V době, kdy pronášela s takovou řečnickou lehkostí hitlerovský rozsudek nad teplouši, neznala žádného homosexuála, a už vůbec ani v nejmenším nemohla tušit, že mezi ně patří i její kamarádka.

Nijak dramaticky jsem si nepřebírala ani skutečnost (vlastně související), že se polistopadové vlády neodhodlaly k tomu, aby vedle politických vězňů odškodnily i homosexuály, kteří skončili v koncentračních táborech  - střízlivé odhady hovoří o několika desítkách  tisíc mrtvých, což má odpovídat asi 60% internovaných homosexuálů (Pechová Olga).  Kromě určité homofobie jsem si dokázala představit, že svou roli sehrála asi neochota vydávat další peníze z malého měšce za vinu někoho jiného. Naneštěstí ovšem oficiální zdůvodnění bylo i to, že zákony v té době platné činily z homosexuálů kriminálníky. Podle této logiky bychom ovšem nemohli trestat téměř žádné fašistické a komunistické  zločiny…  

Teprve nyní mi naplno dochází, jak dlouho jsem brala svou homosexualitu s velkým odstupem. Tak například spíš nežli samotný výrok o prasatech na adresu homosexuálů z úst jistého lidoveckého poslance – jištěného imunitou – před pár lety mne více zvedlo ze židle to, že se tentýž poslanec bez jakékoli soudnosti okamžitě jal soudit s psychologem Hubálkem pro urážku o velké peníze, když mu dotyčný jaksi na obranu homosexuální komunity urážku „oplatil“.  

Snažila jsem se a snažím se nebrat všelijaké urážlivé výroky příliš osobně, vždycky jsem chtěla věřit v to, že osobní setkání dokáže radikálně proměnit ony nenávistné řeči. Přemýšlela jsem často, nakolik mají pravdu či se mýlí lidé, kteří mi podsouvají exhibicionismus. Jak dokázat, že veřejné promluvy o velmi intimních věcech vedu jen s velkým sebezapřením a že je mi protivná nevyřčená nálepka profesionální lesby, která snad ani nemá jiné zájmy? Ale ať mi někdo poradí, jak jinak nežli veřejným vystupováním vyvracet strach, bludy a mýty o homosexualitě?  

Hodně jsem se napřemýšlela a ještě napřemýšlím o tom, zda opravdu neškodím ostatním feministkám (valnou většinou heterosexuálním), když cítím potřebu a  odvažuji se jako lesba také mimo jiné hájit širší ženská práva. V očích některých žen (myslí si to například i předsedkyně SNK-ED paní Hybáškové)  jsem navíc jako bezdětná žena vlastně privilegovaná a tato má svoboda mne staví do podstatně výhodnějšího postavení ve srovnání s matkami. Ale co tyto ženy vědí o tom, že jsem téměř v každém vztahu tvrdě narazila, když jsem i jen naznačila, že uvažuji o větší politické angažovanosti? Prostě výchova dítěte sama o sobě není tou největší bariérou v pracovní kariéře, ale je to především chybějící podpora, nesouhlas až odpor partnerů/partnerek. I bezdětný člověk má své omezující závazky. I lesbické vztahy mohou trpět stereotypy.

Když nebudu mít děti, budu mnohými vnímána jako sobecká či v lepším případě nedostatečná  žena. Běda ale pokud jako lesbická žena začnu s partnerkou vážně usilovat o založení (netradiční) rodiny, i tehdy budu sobecká, protože „se ví“, že homosexuální rodiče jsou rodiči špatnými, nevhodnými. Kde jen berou heterosexuálové svoji ničím neotřesitelnou jistotu, že jsou nějak automaticky dobrými rodiči?

Tohle všechno ještě člověk dokáže jakž takž zpracovat. V posledním roce či dvou ale na sobě pozoruji, že beru výpady proti homosexuálům jinak, mnohem osobněji, vnímám je najednou s daleko vyšší citlivostí než dříve. Dokud se totiž výpady proti homosexualitě odehrávaly v rovině strachu z neznámého, urážek a různých přirovnání, nějak jsem se s nimi vyrovnala. Ale homofobní argumentace se změnila: emotivní urážky vystřídalo přímé obviňování za stav mimo jiné heterosexuální rodiny, hedonismus společnosti apod. Homosexuální menšina údajně agresivně utlačuje většinu a vnucuje jí své zvrhlé hodnoty. Mužští šovinisti a demagogové se neštítí proti feministkám použít tak zákeřný homofobní argument, že prý tyto ženy tvrdí, že nejlepšími rodiči jsou stejnopohlavní páry! Co tito heterosexuálové vědí o tom, že se homosexuální rodiče (ti, kteří už mají děti) sami sužují obavami, zda jsou dost dobrými rodiči, a že je děsí představy, že by jejich dítě hrou osudu mohlo také patřit k tomu procentu dětí, které jsou homosexuální. Nevědí nic o tom, jak si třeba já jen coby teta prožívám zcela iracionální strach, jenom hlavně aby žádný ze sestřiných chlapců nebyl homosexuální! 

Mám někdy pocit, že homofobie, ať už otevřená či skrytá a velmi rafinovaná nebo nevědomá,  mi krade můj život a zpochybňuje moje místo ve společnosti. Pořád si je musím obhajovat. Možná je to nahromadění různých jiných tlaků, co ve mně teď bobtná. Ale v každém případě vím, co by byla moje životní prohra - cítit se jako oběť a poddat se nerozlišujícímu bezmocnému „heterofobnímu“ vzteku, který mnou někdy lomcuje. Neštěstí by bylo nedokázat zpracovat svou frustraci nějak pozitivně a prospěšně.

Co často tišilo podobné návaly sebelítosti, bylo vědomí bolesti jiné skupiny lidí: Židů. Možná jsem dokonce paradoxně jejich utrpení za druhé světové války i v jiných obdobích spoluprožívala hlouběji nežli stejné utrpení nás homosexuálů.

Aktualita III

Dovolte mi vrátit se k jazyku, kterému tak bezmezně důvěřujeme; podléháme velmi nebezpečné iluzi, že když známe minimálně dvě podoby zla - fašizmus a státní komunizmus – a umíme je definovat, a dokonce absolutizovat, dokážeme tím pádem jaksi spolehlivě předpovědět, jakou podobu bude mít ztělesněné zlo příští. Jenže naše aktivní vymezení se proti zlu minulému nás nijak nečiní odolným vůči zlu budoucímu, jehož se můžeme stát ochotnými i nevědomými prostředníky a přisluhovači. Dokonce ani žádná sebevětší prožitá bolest ani bezpráví na nás spáchané nám nedává glejt věčné spravedlnosti a neomylnosti, ani nás nevybaví doživotní odolností vůči vlastnímu zlu.

Doufám, že tohle mají dnes aspoň trochu na paměti izraelští politici, velitelé a vojáci.

Nadcházející úvahy (pobídka k myšlení před myšlením):
• Korupce a jeden mýtus
• Baby humbuk box
• „Nejsem feministka“
• Liberecký, Moravskoslezský kraj a Vysočina
• Nic za nic
• 100% kvóta