Poslankyň je v nové poslanecké sněmovně sice ještě méně, než bylo doposud zvykem, ale za to jsou mladší a krásnější. Zkrátka pravá ozdoba, pověstný šafrán, perla. Takto zjednodušeně pravděpodobně uvažoval bulvární deník Šíp (bývalý Večerník Praha), když oslovil některé z poslankyň (kromě jiných zelenou Kateřinu Jacques a komunistickou Kateřinu Konečnou) a inicioval mezi svými čtenáři volbu té nejkrásnější poslankyně. Součástí procesu této volby byla vždy celostrana věnovaná krátkému rozhovoru s danou poslankyní a především její zaranžované portréty. Poslankyně se ocitly v pózách hodných maturantek zmámených vidinou vzletné kariéry modelky: ležící na zemi, v bílé průsvitné šále, poházené třešněmi; na gauči s nohama nahoře; v parku. Ó, jak romantické, jak ženské! Vizuální vjem naprosto převálcoval jistě zajímavé odpovědi poslankyň na redakční otázky. Celkové zpracování pak odpovídalo bulvárnímu charakteru Šípu a titulky burcovaly: Mladá, krásná, sexy, vyzývavá, nespoutaná… Je vidět, že od doby „aféry zmenšených ňader Petry Buzkové“ nikterak nepokročila kultura mediálního pojímání veřejně činných žen. Mýtus krásy je kolem nich obtočen stejně pevně jako kolem hereček a modelek. Hodnota osobnosti političky se odvíjí především od toho, jak dbá o svůj zevnějšek a jakou mírou krásy (rozuměj krásy z titulních stran ženských časopisů) jí příroda obdařila. 

Pro mě osobně není tento bulvární krok až tak velkým překvapením. Zaráží mě ovšem to, že na takovou formu sebeprezentace poslankyně přistoupily. Ukázaly totiž, že jsou samy obětí zmíněného mýtu krásy, že na své vnady občany a občanky rády upozorní, že tento postup nevnímají jako zavádějící a poškozující ženskou politiku. Mrzí mě, že si poslankyně neuvědomily, že ze své osobnosti okamžitě po vstupu do nejvyššího politického orgánu nechaly odejmout jakousi důležitou slupku, že z ní na chvilku udělaly objekt. Objekt, který je možno nalepit do šatní skřínky (nemyslím to jako apriorní protimužskou narážku a uznávám právo lepit si plakáty do skříňky). V bulvárním Šípu zanechaly vzkaz, že ženská politika se v České republice stále ještě dělá očima, výstřihy a punčochami. A že ženská krása je konfrontační – že vždy stojí proti sobě, že se předhání, konkuruje si a soutěží. A to je obrovská škoda. Vzhledem k tomu, že se ženská politika napříč stranami teprve formuje a hledá a že nás politická realita den po dni přesvědčuje o potřebě nové schopnosti vyjednávat – na základě nadstranických kompromisních neješitných inspirací. 

Trend komunikace obrazem nicméně pokračuje a nejen političky musejí svůj zevnějšek podřizovat diktátu vizuálních médií. Volby od voleb bude tento diktát tvrdší a tvrdší a my se jistě dočkáme přehlídky svalnatých opálených kandidátů na premiéra fotografovaných jen v plavkách v pozicích hodných rubrik Muž dne v internetových časopisech pro ženy. Pokud se tedy nezmění nároky na ženské političky - v zájmu rovnosti šancí...