Je to již šestapadesát let od chvíle, kdy byla v hrůzném zkonstruovaném procesu popravena československá politička a právnička Dr. Milada Horáková. Její odvaha a nezlomná vůle se staly symbolem obrovské statečnosti a symbolem protitotalitního boje. Proces, který podstoupila v rámci stalinistických čistek, však zasunul do pozadí odkaz, který zanechala svým následovnicím a následovníkům v politické práci pro ženy.

Malý životopisný exkurz: Milada Horáková vystudovala jako jedna z prvních žen práva na Univerzitě Karlově a už za studií si získává renomé mezi kolegy a odborníky jako velká právnická naděje. Po absolutoriu začíná pracovat v Ústředním sociálním úřadu pražského magistrátu. Tam získává poznatky o sociálním postavení pražských žen a neustále rozvíjí svou právnickou odbornost. Takže své praktické zkušenosti může později odpovědně a kompetentně využít v politice. Horáková se ve svém oboru sociálních věcí vzdělává i ve Francii, Anglii a v Sovětském svazu. Kromě sociální práce se Horáková angažuje ve veřejném životě. Na konci dvacátých let vstupuje do národně socialistické strany. Většinu své aktivistické síly věnuje ženskému hnutí a Ženské národní radě. V rámci své sociální práce se setkává a posléze intenzivně přátelí s předsedkyní Československého červeného kříže Alici Masarykovou, dcerou T.G.Masaryka. Milada Horáková je členkou Československého červeného kříže. Díky výchově, vzdělání a touze po ideálech hlásaných především Masarykem se v rámci ženského hnutí zásadním způsobem snaží,  aby občanská rovnoprávnost - a s ní bytostně související rovnost pohlaví - nebyla pouze literou zákona, nýbrž se promítla do běžného života.

Milada Horáková díky své znalosti reálného života a jeho problémů jako jedna z prvních československých politiků a političek rozpoznává dichotomii pracovního a rodinného života vzhledem k postavení obou rodů ve společnosti, která podle ní zapříčiňuje nerovné postavení žen. Navrhuje proto zákonné úpravy, které mají přispět ke zlepšení pozice žen na trhu práce, ale i ke zlepšení jejich pozice v rodině a při péči o děti. Věnuje se problémům osamělých matek, nemanželských dětí a rozvedených žen. Apeluje na politické strany, aby zajistily ženám důstojnější místa na volebních kandidátkách. Úzce přitom spolupracuje se známou senátorkou a předsedkyní Ženské národní rady Františkou Plamínkovou a je možné se domnívat, že většina návrhů, které Plamínková do parlamentu přináší, vzniká v konzultacích těchto dvou silných ženských politických osobností.

Nepřipadá vám rétorika posledního odstavce nějak nápadně známá? Ano, podobná slova je možno v současnosti slyšet ze symbolických úst Evropské unie nebo neziskových organizací bojujících za spravedlivou rodovou demokracii. Byla Milada Horáková vizionářkou, která předběhla svou dobu, nebo je doba tak pomalá, že se úroveň demokracie od dob Horákové nijak zásadně nezměnila? Odpověď hledejte sami v sobě a svých zkušenostech.

Odkaz, který Milada Horáková zanechala pro nové generace političek, je zřejmý. Jako angažovaná osoba se snažila poznat lidské problémy v praktické rovině, snažila se být přímo u potřebných a skutečně pomáhat. Jako žena soucítila především s ženami, jimž předsudky a stereotypní fungování společnosti znemožňovaly rozvoj podle schopností a tužeb. Jako politička se nebála na „svá“ ženská témata upozorňovat a politicky s nimi nakládat – tj. měnit zákony, měnit povědomí veřejnosti, měnit rozpočty. Proč to nezkusit a dle příkladu a ve jménu Milady Horákové nezačít dělat skutečně poctivou ženskou politiku? Milada Horáková měla jistě zvýhodněné postavení, které bylo dáno profeministickou náladou masarykovského ducha první republiky, o níž se nám v současnosti může jen zdát. Na druhou stranu ale stála v první linii a pracovala v nelehké době, kdy se za činy a slova platilo životem. To po nás postmoderní život nechce, takže se není čeho bát.