K víře jste se dostala prostřednictvím vašich rodičů, nebo sama?

Jsem dítětem padesátých let minulého století, kdy vládla jen strana a vláda. Rodiče byli věřící pouze matrikově. Praktikující byla jen babička, se kterou jsem se však vídala zřídkakdy. Možná, že jisté semínko ve mně zasela. K víře jsem však přišla sama už v dětství. Především kvůli strachu ze smrti. Přemýšlela jsem o tom, o čem děti většinou nepřemýšlejí. Bála jsem se, že po životě nezůstane nic. Jen prázdno a popel. Náhle, jakoby tady člověk ani nebyl…  Divím se nevěřícím, že je taková vyhlídka neruší. Nechtěla bych žít s pocitem, že odejdu do prázdna.

Co říkali rodiče vašemu rozhodnutí studovat teologii?

Příliš s tím nesouhlasili. Už kvůli době. Tehdejší prověrky byly přísné a tohle přineslo jen nepříjemnosti. Přesto jsem se nedala a navzdory režimu si prosadila svou. Rodiče postupem času mou víru pochopili a probudili ji i v sobě.

Proč jste si vybrala protestantskou církev?

Nechtělo se mi do kláštera. Katolíci mi jako ženě jinou možnost nenabízeli a nenabízejí ji ženám bohužel ani nyní. Jsem ráda, že Československá církev husitská je v tomto pokroková. Připadá mi zpátečnické, že v katolické církvi nesmějí být ženy farářkami. Všude bojujeme za práva žen a my přece máme spoustu dobrých farářek. Častokrát jsou mnohem lepší než muži. Mají v sobě větší spolehlivost, cit, práci vykonávají srdcem, bližním více rozumí. Jak může farář rozumět lidem, kteří mají problémy v manželství a s dětmi, když on to zná jen teoreticky?

Myslíte, že v katolické církvi časem povolí ledy?

Věřím tomu. Vše je jen o lidech. Ač jsem žena, nikdy jsem neměla s katolickými kněžími problémy. Vždy mě brali jako rovnocennou. Pouze jednou za mnou katolický farář poslal snoubence, ať mu po nich pošlu potvrzení, že jsem pokřtila nevěstu. Při té příležitosti se zprostředkovaně zeptal, zda naše církev křtí také ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého. Jen jsem se zasmála a napsala mu, ať si doplní vzdělání. My skutečně nekřtíme ve jménu pana prezidenta. To snad dnes už každý ví.

Kdy jste se nejvíc obracela na Boha?

Častokrát. Nejvíc asi když mi umírala maminka. Prosila jsem, hádala se, plakala, zlobila, zoufala, hodiny byla na modlitbách, slibovala… Říkala jsem si, proč… Až časem jsem pochopila společně s Ježíšem – „ne má vůle staň se…“

Mluvíte o smrti. Co si myslíte o jejím násilném přerušení – o euthanasii?

Viděla jsem hodně trpících lidí na lůžku, strašně ráda bych jim v tu chvíli nějak pomohla. Ovšem s euthanasií zásadně nesouhlasím. I utrpení může člověka někam dovést. Když je člověk navíc věřící, dokáže se s ním i vyrovnat. Ač jsem v mnoha věcech pokroková, v téhle otázce  tedy určitě ne.

V čem jste pokroková?

Třeba bych s klidným svědomím dala jisté požehnání gayům a lesbičkám. Jsem přesvědčena, že na něj mají plné právo. Teď nemluvím za církev, ale sama za sebe. Kdysi jsme toto téma na synodě probírali a je bohužel v nelibosti i u mnohých velmi mladých farářů. Pracuji na tom, aby naše církev k homosexualitě vyslovila jednotné stanovisko, což zatím neučinila.

Proč mnozí věřící homosexuály dostatečně nechápou?

Ve Svatém Písmu je psáno, že muž a žena jednou jsou a že smyslem rodiny jsou děti. Homosexuálové tyto podmínky nesplňují. Z Písma se však dá vyzdvihnout úplně všechno. Záleží na výkladu. Stačí zalistovat a pokud je člověk znalý Písma, najde, co se mu hodí. A argumentuje.

Co říkáte knize Terapie homosexuality, ve které se tvrdí, že homosexualita je léčitelná?

Velmi mě ta kniha pobuřuje. Je to zpátečnické a nepravdivé. Medicína hovoří jasně: homosexualita se léčit nedá. Takto by měla být přijata i věřícími. Mezi homosexuály mám přátele. V totalitních dobách svou orientaci museli tajit, a tak tiše trpěli. Po listopadové revoluci jakoby z nich spadl kámen. Na konci cesty však stále nejsme. Jsem průkopníkem toho, aby věřící lidé homosexuály (z nichž mnozí také věří) pochopili. V rámci naší církve pracuji v sociálně etické komisi, která se těmito otázkami zabývá. Obrací se na mě spousta lékařů a různých institucí, jež zajišťují první pomoc lidem, kteří si svou orientaci těžko přiznávají a pomýšlejí třeba i na sebevraždu. Po nezbytné první pomoci to chce trvalejší spolupráci. Odborníci se mě proto ptají, zda za mnou homosexuálové mohou přijít. Mám pro ně vždy dveře otevřené. Pro věřícího homosexuála musí být velkým zklamáním, když ho z jedné fary vyhodí a na druhé odsoudí.

V roce 1970 jste se stala Miss Prahy. Co to pro vás znamenalo?

Téměř nic. Neuvědomovala jsem si žádnou slávu. Ani to, že bych z ocenění mohla nějak těžit. Dostala jsem spoustu nabídek i k hlavním rolím ve filmech. Nevyužila jsem jich. Pak jsem dostala pár malých štěků.

Jak vzpomínáte na svou následnou kariéru manekýnky?

Velmi ráda. Byly jsme bezvadnou partou. Dívky byly stejně zamilované jako jiní (i věřící) lidé. Byl to pestrý a veselý život. Čím jsem starší, tím vzpomínky gradují. Byla jsem mladá a pěkná. Prožívala jsem svobodný život. Navzdory tomu, že byla totalita.  Společnost manekýnek mě dokonce psychicky podržela i v roce 1987, kdy mi bylo velmi těžko. Byl mi totiž vzat státní souhlas. Někteří se ode mě tenkrát odvrátili – bohužel i lidé v církvi.

Máte dospělého syna. Jde ve vašich šlépějích?

Jak se to vezme. Vždy jsem jej vychovávala v křesťanské víře. Dnes je mladým sportovním mužem, kterého neruší modlit se před jídlem a chodit na bohoslužby. Vyvrací tak celkem rozšířený předsudek, že být moderním člověkem se vylučuje s vírou. Nikdy v dětství jsem se ho neptala, zda by chtěl studovat teologii. Navzdory tomu, že to bylo mým velkým přáním. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit. Jednou jsme byli společně na táboře a  tehdejší děkan teologické fakulty mu takovou otázku položil. Dominik spontánně řekl, že by jej to velmi bavilo. Měla jsem radost.  Přestože teologii studoval, farářem zatím být nechce. Věřím, že časem změní názor. Nyní se hodně věnuje sportu. Jezdí na tábory, kde pomáhá postiženým dětem. Jsem na něj pyšná.

Petra Šáchová

Narodila se v roce1950, ve znamení Blíženců. V roce 1974 dokončila studium na Teologické fakultě. Tehdejší představitelé církve nechtěli příliš feminizovat Prahu, nastoupila tedy do týdeníku Český zápas. O rok později se jí narodil syn Dominik a po pěti měsících se uvolnila fara nedaleko za Prahou – v Přerově nad Labem. Koncem února 1976 byla vysvěcena  na kněze. Od té doby (kromě roku 1980, kdy jí byl tehdejší mocí odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské služby) slouží na faře. Navzdory tomu, že se později stala vikářkou a tajemnicí pražského biskupa. V  roce 1981  pracovala na faře v Praze-Michli na paragraf 16 – bez nároku na plat. O Vánocích téhož roku zemřel kolega a ona narychlo zastupovala na Kladně. Tam sloužila pět let, než se uvolnila fara na pražském Smíchově, kde působí dodnes.

----------------------------------------------
Tento článek vznikl ve spolupráci s genderovou informační a tiskovou agenturou gitA.