Správná otázka je prý půl odpovědi. Tomuto citátu a jeho autorovi velmi vděčím za nápovědu, kterak zhustit do jediné úvodní věty oříšek, jemuž se chci věnovat.

Tak tedy: Chceme armádu, nebo bezpečnost?

Je totiž pravda, že naše armáda nás nespasila ani v roce 1939, ani v roce 1968, a přesto armádu někteří přirovnávají k pojištění svého druhu. V setrvačnosti si mnozí bez ní nedokáží představit dokonce ani samotnou existenci státu.
Armáda je jedním ze dvou hojně mytizovaných fetišů; tím prvním je fetiš zlaté rezervy, která - jak sami ekonomové velmi dobře vědí - neplní žádnou funkci jistiny a nevypovídá už desítky let naprosto nic o hodnotě a tvorbě peněz. Přesto zcela nesmyslně hromadí zlato snad všechny státy, respektive centrální národní banky světa.

Předně, armáda a zbrojení není v žádném případě pojištění, má na rozdíl od pouhého spoření bezpočet záporných vedlejších účinků: vyvolává v sousedech (blízkých i vzdálených) pochybnosti, nejistotu a strach, patologizuje druhé neboli absolutizuje jejich zlo (zatímco absolutizuje naše dobro), mezi státy si oponujícími narušuje či přímo bortí dialog, který je předpokladem demokratického soužití, dává „argumenty“ i do rukou těch, kdo ve skutečnosti žádné nemají nebo jen předstírají, že je mají, nutně vytváří legální anebo černý trh pro zbraně i trh pro nové ozbrojené konflikty, korumpuje politiku, jelikož je jedním z nejméně transparentních struktur státu (počítajíc v to tajné služby s jejich neviditelnými fondy na utajené operace).

Jestliže americký psycholog Philip Zimbardo svými pokusy s dobrovolnými vězni a jejich dobrovolnými strážci ve Stanfordském vězení doložil, jak specifické podmínky mohou z normálního a vyrovnaného člověka udělat stvůru, nemůžeme si dělat žádné iluze o tom, jaký dopad má na celou společnost instituce jako armáda – kasárna, drilovaná poslušnost, systematické znecitlivování vůči smrti a zabíjení, modus utajení, privilegovaný status více méně nedotknutelných aj., byť by byla oděna do sebemodernějšího hábitu, a to ani nemluvím o doktríně preventivního útoku (sic).

Na politické scéně se běžně praktikují nezákonné odposlechy (což není realita jen v postkomunistické společnosti), neshody se řeší fackami, organizují se štvavé kampaně a téměř na denním pořádku je neskutečná verbální agrese, dokonce svým způsobem páchají násilí i voliči, na drahých volebních materiálech. Takové likvidační prostředí neláká docela určitě ty ženy (a jistě i nemnohé muže), které se jinak o věci veřejné bytostně zajímají.

Albert Einstein svého času po logické úvaze dospěl k závěru, že nevzdáme-li se sami síly a zbraní jako prostředku k řešení konfliktů, potažmo jako nástroje k přesvědčování o své ideologické pravdě, potom neděláme nic jiného, nežli že tento nástroj legitimizujeme pro všechny, protože kdo opravdu rozsoudí, která strana tento nástroj používá oprávněně a za spravedlivým účelem, případně které oběti měli větší hodnotu, a tudíž jejich smrt byla opovrženíhodnější?
Navrhoval proto zrušit národní armády a vytvořit jednu jedinou nadnárodní armádu - nikoli tedy pouhé mezinárodní uskupení národních armád či jejich složek (což je příklad NATO – a nedá se říct, že by si spojenci kdovíjak navzájem věřili). Taková armáda by měla ve skutečnosti mnohem blíže k policii nežli armádě.

V podobném duchu uvažovali tvůrci Mezinárodního trestního soudu (www.icc-cpi.int): bylo a je nanejvýš nutné mít nezávislého světového arbitra s autoritou, která se bude klenout i nad sebevětší mocností světa. Je ostudné, že Česká republika úmluvu o vzniku tohoto soudu dosud neratifikovala (údaj k 14.12. 2005), a mohu se jen dohadovat o důvodech. Daleko od pravdy zřejmě nebudu, když si myslím, že v tom hraje roli naše velmi podřízené a nesebevědomé spojenectví s USA. Jako kdyby se přátelé nemohli rozcházet v názorech!!!???

Práce Zimbardovy se věnují tomu, do jaké míry je člověk odolný zlu a jemu příhodným podmínkám. Jaksi mimoděk a nepřímo tak doplňuje podstatně starší úvahy filozofky Hannah Arendt o banalitě nacistického zla. Co velmi postrádám, jsou ovšem pokusy a úvahy na téma docela opačné: nakolik jsme připraveni konat dobro za příhodných podmínek, a jakéže to ty příhodné podmínky jsou?

Výborným „studijním materiálem“ je pro mne středoamerická Kostarika, která si armádu zrušila v roce 1948.
Je patrné, že při absenci armády jsou Kostaričané zákonitě nuceni přemýšlet o bezpečnosti a jeho protipólu násilí jinak, daleko tvořivěji. Musí se naučit lépe komunikovat, tzn. využívat rovného dialogu jakožto demokratizujícího nástroje, v němž jsou si zcela rovny malá i velká země, ekonomicky vyspělá či nevyspělá apod.. Rovněž jinak využívají instrumenty mezinárodního práva. Národ nezaštítěný zbraněmi se spíše musí učit vnímavěji spoluprožívat osudy druhých, které jsou si přese všechny distance, rozdíly a ideologie přece tolik podobné. Musí se učit spolupracovat. K zajištění bezpečnosti bez armády musí nutně tříbit svůj práh citlivosti, aby dokázali zachytit už první známky rodícího se konfliktu. Ke slovu se dostává umění zprostředkovat usmíření, umění odpustit.

V 80.letech Kostarika a její prezident Oscar Arias Sanchez dovedli ke společnému jednacímu stolu několik konfliktních vůdců středoamerické oblasti (diktátory, manipulátory, rozdmýchače občanských půtek) a vyjednali postupnou demilitarizaci oblasti a vypsání demokratických voleb ve všech těchto zemích. Mohlo se to zřejmě podařit právě jen takovéto zemi, která do jednání šla bez postranních úmyslů, s jediným deklarovaným cílem přinést smír regionu a vytvořit prostor pro jeho autonomní vývoj (bez necitlivých zásahů cizích zemí a mocností) .

Ale je pravda, že se už dnes provádějí k bezpečnosti „nevztahované“ výzkumy, jejichž výsledky naznačují, že lze snížit agresi třeba jen vyváženou a zdravou stravou, vůbec zdravějším životním stylem, k němuž patří i svoboda sebevyjádření a zdravé sebevědomí. Biologicky platí, že člověk nemůže zároveň ve stejnou chvíli prožívat štěstí a agresivitu. I s tímto by se měli naučit pracovat pedagogové a pedagožky, vychovatelé a vychovatelky a jiné pomáhající profese.
Agrese není v drtivém počtu případů ani tak symptomem patologické úchylky a nevypočitatelnosti, jako vedlejším účinkem nějakého zablokování, nemožnosti prožít své štěstí, neuspokojení nějaké základní potřeby. A mezi ty opravdu základní potřeby patří především voda, jídlo a práce.

Násilí bychom se měli koneckonců naučit odmítat i v jeho řidší formě, například v podobě arogance. Je smutné slyšet pana premiéra říkat (o jisté demonstraci): máme demokracii, takže každý si může říct, co chce. Čili oni si řeknou, co chtějí, a pak se zase rozejdou. Snad ale je demokracie také závazek naslouchat druhému, nejen nechat mluvit?

Banalita dobra?
Možná alternativní cesta bezpečnostní politiky spočívá v tom, zbavit se antagonisticky živené politiky (pravicové i levicové) a nepohlížet na život jako na neustálou hrozbu, která v nás zákonitě vyvolává strach: strach z imigrantů, strach z malé porodnosti a vymření, strach z jiného náboženství, strach z ohrožení demokracie, strach z nepřátelského útoku,…

Možná je třetí cestou docela malá stezička nepatrně nasvícená banalitou dobra: vzdělávat se/ podporovat vzdělání druhých, konat své maximum/ nechat dosahovat jiné jejich maxim, důvěřovat ve vlastní schopnosti/ důvěřovat ve schopnosti druhých, oslovovat v lidech především to, co je v nich dobré. Jinými slovy pracovat a radovat se nejen pro sebe, ale současně i pro druhé.
Myslím, že to nejlepší z pravice i levice je v tom obsaženo. Budeme bezpochyby překvapeni, kolik odvahy a jistoty, tak draze v současné době placené pomocí Gripenů a jiných silových mega-ego-šolíchadel, dodá člověku obyčejné uspokojení s vlastním životem a s poklidným sousedským (soustátním) spolubytím na této planetě.

Česká republika vydala na armádu v loňském roce na 50 miliard korun. Zrušení české armády by nejen naši republiku neohrozilo, ale učinilo by jasné mírumilovné gesto vůči ostatním státům, rozpustili bychom jedno korupci náchylné prostředí (škodící našemu demokratickému systému jako takovému), uvolnili bychom obrovské finanční prostředky a zároveň lidský um i ruce dosavadních vojáků na řešení daleko závažnějších problémů současného světa: celoživotního vzdělávání (coby nejpřirozenějšího a fundamentálního zdroje intelektuálního a materiálního blahobytu) a chudoby.
Místo automatického zvyšování výdajů na armádu, k čemuž nás zavazuje dohoda s NATO, bychom měli každoročně naopak o toto procento tyto investice na zbrojení snižovat, a tak tlačit na větší efektivitu a nápaditost vytváření bezpečnosti, větší spolupráci mezi armádami, když už existují, na jejich hlubší a upřímější spojenectví - až po jejich úplné zrušení. Ale osobně se nebráním i kroku radikálnějšímu: zachovat v Česku jen dvě jednotky, totiž lékařskou a chemickou.

Malé země nebudou nikdy natolik silné a natolik dobře vyzbrojené, aby se ubránily početné přesile. Ani nebudou nikdy v žádné vojenské alianci natolik důležité, aby tuto alianci držely pohromadě a volaly ji k vzájemné odpovědnosti. A do třetice: zdaleka nebudou nikdy natolik nezávislé, aby nepodlehly naléhání (i tlaku) většího a silnějšího spojence a nenechaly se zavléct do nezodpovědného válečného konfliktu. Nebo aby kvůli spojenectví s vlivnou mocností například neodmítaly podepsat přístupovou smlouvu k Mezinárodnímu trestnímu soudu, což je ostudný případ právě naší České republiky, která jako jediná z Evropy (s výjimkou Běloruska), ještě Mezinárodní trestní soud nepodpořila! O to větší důvod, aby se malé země odvážily k celkovému odzbrojení a zrušení svých armád. Vůči velkým státům nemají co ztratit, vůči malým zemím mohou udělat velkorysé gesto smíru a dobře míněných sousedských vztahů.
Proto by České republice podle mého mínění spíše a nejlépe slušelo civilní hrdinství, které pečuje více o naplňování těch tří základních potřeb – voda, potrava a práce.

Mimochodem ještě koncem 40.let měla Kostarika (chudý rozvojový stát) stále kolem 20% analfabetů a necelý milión obyvatel. Jen za posledních dvacet pět let - především díky mohutné imigraci - stoupl počet obyvatel na 4 milióny a analfabetismus se přesto týká už jen asi 4% obyvatel. Dovedeme si vůbec představit, že by podobný populační skok prožila Česká republika - a ustála ho? Kostarika tuto komplikovanou demografickou situaci jakž takž zvládá především díky svému důrazu na vzdělávání. Vydržovat si k tomu armádu, její současný stav i státní rozpočet by byl docela jiný.

Závěrem zmíním nejčastější námitky proti zrušení armády:
1) stát bez armády je jen planý idealismus, nemůže to fungovat.
Přinejmenším Švýcarsko nemá stálou armádu, má zato systém domoobrany. Další stát, Kostarika, nemá ani tuto domoobranu a prospívá kupodivu dobře už od roku 1948, kdy si armádu ústavně zrušil, ba právě o to více prospívá (nebo relativně uspokojivě vzhledem k mnohým nepříznivým okolnostem), že ji už téměř 60 let nemá.

2) armáda je nezastupitelná při odstraňování následků přírodních katastrof
Toto ale přece není ve skutečnosti náplň armády. Proč si držet draze vyzbrojenou armádu na tyto účely, když by na pomoc v krizových situacích stačily ryze civilní sbory - lépe vybavení a placení hasiči apod., bez zmíněných vedlejších účinků?

3) musíme plnit mezinárodní závazky, jsme členkou NATO aj.
Členkou jsme se stali z vlastní vůle a z vlastní vůle můžeme rovněž podmínky své účasti spoluutvářet, pozměňovat, měnit, a tedy i z organizace vystoupit. Na tom není zhola nic kacířského. Mimochodem podmiňovat společenskou přijatelnost komunistů – jak navrhuje premiér Paroubek - tím, že mají přestat zpochybňovat naše členství v NATO, je zcela irrelevantní, tato podmínka posluchačům podsouvá, že nesouhlasit s členstvím v NATO rovná se být komunistkou, což je nesmysl. Ostatně nebezpečnost komunismu spočívá snad v jiných zásadních bodech, kterými může být vyostřování třídní nenávisti, použití násilí a perzekuce k likvidaci nepohodlné opozice apod. A v tomto posledním bodě zdaleka není sám nebezpečný jen komunismus.

4) historie Kostariky a Latinské Ameriky je jiná, nelze srovnávat výchozí podmínky a zkušenosti a něco z nich vyvozovat, náš kontinent si prožil nejstrašnější světové válečné konflikty.
Odkud bereme onu jistotu, že právě naše neštěstí je jakkoli mohutnější nežli neštěstí jiných? Lze vůbec poměřovat neštěstí relativně krátkého válečného konfliktu, kde jsou nepřátelské strany jasné, s utrpením desetiletí trvajících diktatur, vlekoucích se občanských válek, a břemene trvalé chudoby, mimo jiné to dědictví koloniální doby a sobeckých koloniálních aspirací cizích zemí?

5) díky vojenskému výzkumu a průmyslu máme řadu moderních vynálezů, bez nichž si nemůžeme současnou společnost představit.
Tyto vynálezy by byly dříve nebo později tak jako tak vynalezeny. Jelikož vojenství a celá přidružená oblast je zdaleka nejlépe financována a dostává největší prostor pro dlouhodobé experimenty, přitahuje vynikající vědecké kapacity. Jakmile dostane podobné podmínky jakékoli jiné odvětví lidského konání, například preventivní lékařství a co já vím co ještě, vynálezy budou přicházet odtud.

6) bez vlastní armády se budeme přiživovat na armádách svých spojenců
Spíš ale platí, že vyzbrojováním zhoršujeme samotnou bezpečnostní situaci.