„Solidarita je kategorie přesahující hledisko trhu a stejně jako kategorie domova, přirozeného lidského světa se nedá vyčerpat manipulativní racionalitou kartesiánské přírodovědy, ekonomie i politické kultury založené na manipulaci a kontrole vědomí obyvatel. Solidarita a vytváření domova nás posunuje blíže k strategii přežití, k radikalizaci myšlenek rovnosti, ať už jde o rovnost tříd, národů, ras nebo pohlaví. Nová kolektivní odpovědnost také logicky směřuje k emancipaci ženy. Jestliže i zde třídní hledisko v minulosti vedlo k nastolení tohoto požadavku (dílo Augusta Bebela Žena a socialismus představovalo kdysi nejpopulárnější knihu socialistického hnutí a Božena Němcová bojující od Julia Fučíka je paradoxně první spis s feministickým obsahem v české literatuře), dnešní perspektiva je poněkud jiná. Ženy hrály velkou roli v každém emancipačním hnutí. Nyní tomu tak je i v mírovém a ekologickém hnutí, stejně jako v alternativních hnutích. Feminismus je proti jakékoli formě panství a v mnoha vyspělých zemích dosud stojí nebo donedávna stály překážky pro plnou rovnoprávnost žen (Švýcarsko, Kanada atd),“ uvádí v knize Ransdorf.

Podle jeho mínění je také v naší zemi situace žen neutěšená. „Emancipace žen se sice dostala daleko, ale především jako emancipace výrobce. Ženy byly ponechány v pozici levné pracovní síly, byť s mnoha právními kompenzacemi. I v byrokratickém socialismu jako by pokračovalo vykořisťování žen. Po listopadu 1989 se situace nezlepšila, právě naopak. I v parlamentu je zastoupení žen menší než do roku 1989,“ pokračuje.

V knize píše i o organizovaném ženském hnutí v rozvojovém světě.  „Evropan může číst s údivem a skepsí tiskové zprávy, že v Keni bylo v roce 1984 údajně 637 000 žen členkami 16 232 skupin, koncem osmdesátých let prý už jejich počet přesáhl 25 000. V Peru vznikají zcela spontánně komunální kuchyně, podobně je tomu v Mexiku, Brazílii, na Filipínách, na Srí Lance, v Indonésii, v Zimbabwe, v Bangladéši. Je to obrana proti vykořisťování žen, které v těchto zemích poskytují dvě třetiny pracovní doby a 44 % potravin, dostávají 10 % příjmů a vlastní 1 % jmění,“ píše Ransdorf. Podle jeho názoru ekonomové přezírají význam rodinné práce a rodinného hospodářství a redukují je pouze na reprodukci pracovní síly. „Tento neplacený čas nevstupuje do čísel hrubého domácího produktu a je zamlčeným základem vykořisťování. Ženy jsou všude podrobeny nižším platům, přehlížení své kvalifikace. Taylorismus ubíjí jejich ženství po biologické i po sociální stránce. Neoliberalismus znamenal v osmdesátých letech úsilí o obnovu patriarchálního modelu rodiny, organizace práce i sociálního času podle mužského vzorce. Role mateřství byla znevýhodněna. Taylorismus zůstává u žen, v mužských povoláních se postupně vytrácí. Nová organizace práce by měla respektovat rozdíly pohlaví a zrušení vykořisťování žen je podmínkou zrušení jakéhokoli vykořisťování. Proto ženská otázka nezbytně patří do naší perspektivy rudozeleného socialismu,“ dodává.

Právem ženy je podle Ransdorfa plnohodnotná péče o dítě. „Snížení natality ve vyspělých zemích je složitým socio-kulturním procesem, který nelze redukovat na omezovací ustanovení (Alžírsko 1979). V květnu 1971 žádaly tuniské ženy s odvoláním na korán uznání svých práv a zrušení polygamie. V některých islámských zemích se dosáhlo pokroku, ale fundamentalistická vlna od druhé poloviny sedmdesátých let vrhla vývoj zpět,“ píše. Novým jevem podle něho je, že do politiky celosvětově vstupují záležitosti, které byly dosud vyhrazeny privátní sféře. „K proměně světového řádu dochází zezdola, budováním ´hnízd svobody´ ve struktuře dosud podrobené principům zisku a dominance. Politika sice ve své většině zůstala mužskou věcí, ale stále větší obtíže dosahování společenského konsensu vedou k proměně pojetí moci. Místo moci jako monolitu nastupuje vztahové, relacionistické pojetí moci. Transformace mentality mužů i žen, cesty k ženskému sebeuvědomění budou dlouhé a obtížné,“ pokračuje.

V knize se zabývá i svobodou ženy mít chtěné dítě. „Svobodu této volby ženy většinou nemají. Planetární průměr na jednu ženu je 3,5 dítěte, ve dvanácti zemích je to více než sedm (Saúdská Arábie, Libye, Benin, Nigérie, Keňa, Jordánsko atd.), v patnácti zemích více než 5,5. Antikoncepce není všelék, i když na konferenci v Bukurešti v roce 1974 se mnoho zemí třetího světa pro toto řešení vyslovilo (hlavně zástupci tehdejší alžírské vlády). Ani demodiktatura, ani ekodiktatura není cestou k novému světovému řádu. Autoregulace počtu obyvatel a pokles porodnosti totiž závisí na plném osvobození ženy. Samozřejmě za podpory zákonů, jako je uzákonění ženské školní docházky, stanovení minimálního věku pro sňatek, legalizace antikoncepce, zákony na podporu zaměstnanosti žen atd.,“ uvádí Ransdorf.