Jak jinak by měl tedy vypadat všední politický provoz, aby dokázal nadchnout lidi pro společné vize a aby se obrátil záporný trend odlivu voličů, případně i smršťování členských základen? A dále aby přilákal více žen do veřejné služby? Ty se o politiku zajímají, jenže příliš často váhají právě kvůli poměrně agresivní a marketingem opojené vnitrostranické i mezistranické kultuře.

V minulém článku jsem zmínila demokratickou metu, která se líbí mně osobně: základním cílem politiků a političek by mělo být, že se většina národa dobře orientuje v tom, kam společnost míří a proč, a s tou představou se ve velké míře ztotožňuje.

Nitky podobného uvažování vidíme u některých současných politologů. Vládnutí dnes už podle nich není, respektive nemůže být otázkou úzké a uzavřené elity vzdělanců, nýbrž závisí čím dál více na ctnostech, veřejném uvědomění a vzdělanosti všech občanů. Například podle italského politologa Norberta Bobbia je nutno demokracii chápat spíš jako „výkon moci na veřejnosti“.

Myslím si, že ale ani to nestačí. Volně dostupná informace – tedy výkon moci na očích veřejnosti – totiž ještě nedělá komunikaci, která je teprve tou žádoucí vyšší kvalitou! To ona má moc trpělivě přibližovat různorodé pohledy, názory a situované zkušenosti (tedy i žen!), a pomáhá tak vytvořit věrnější (protože více empatický) obraz námi prožívané skutečnosti; pravděpodobně jedině pomocí komunikace můžeme nejlépe pojmenovat společenskou výzvu, která nám nabídne něco vyššího, než jsme my.

Můžeme tomu říkat třeba sen, chcete-li. My sny potřebujeme, protože jsou nositeli energie. Plzeňský filozof Vladimír Šedivý krásně říká, že „sny jsou čtvrtým skupenstvím hmoty“. Asi nejdůležitější na nich je, že obsahují dimenzi vzdálené budoucnosti.

Je otázkou, zda ekonomické hledisko a ekonomické teorie dominující politickému rozhodování jsou tím správným rámcem pro rozvoj demokracie a demokratickou politickou debatu, zda mohou podněcovat onu komunikaci, která nám pomáhá tvořit si sociální identity jako doplňující póly k spíše odstředivým identitám jednotlivců.

Troufám si říct, že ne. Ekonomická teorie i praxe se z podstatné části opírají o princip konkurenčního boje, jenž má právě naopak vyčleňující charakter. Vycházejí totiž z předpokladu omezených zdrojů a z toho, že nikdy nemohou být uspokojeny všechny (skutečné, nebo jen domnělé) potřeby občanů. Zároveň ale blahobyt mnoha států světa čím dál více závisí na tom, že se oboje potřeby uměle vyhánějí do extrémů, aby se dostálo požadavku hospodářského růstu. Neřeší se etická hodnota a dopad výroby, má se za to, že všechno, co lze prodat a vyčíslit penězi, má hodnotu. Ekonomie a marketing jsou s to vnucovat nám i představu světa, který je (prý) nekonečně rozdílný, byť by se skládal z řady výrobků  - či politických stran, abych se držela tématu -  téměř navlas podobných a stejně (ne)kvalitních. Strohé ekonomické pojetí demokratického „dialogu“ vede mimo jiné k tomu, že politickým stranám nezáleží ani tak na vyřešení problémů, jako na tom, kdo ten problém vyřeší, jako by i problémy šlo opravdu vlastnit. V malé nadsázce by se dalo říct, že všechny politické strany trápí určité totalitní svrbění: problém nesmí za žádnou cenu vyřešit náš protivník. Více píle se vynaloží na to, zabránit jiným stranám zmocnit se problému, nežli na to se s ním vypořádat. Za tímto účelem jsou strany ochotné se chovat i velmi nehospodárně (rozpočet na předvolební kampaň, např.).

Vhodnější rámec pro demokratický dialog a provoz nabízí podle mého mínění řekněme pedagogické pojetí politiky, kdy chápeme občansko-politickou tvorbu zároveň jako praxi vzdělávání. Myslím tím to, že politická reprezentace se vzdělává na očích veřejnosti a svým  p ř í k l a d e m  vzdělává veřejnost a voličstvo. To samo o sobě ale zase nestačí; struktura  institucí (včetně architektoniky vztahů uvnitř, mezi institucemi a směrem ven a dovnitř) musí být navíc taková, že umožňuje (usnadňuje) političkám/politikům i občankám/ občanům získat více systematický vhled do problematiky řízení státu, práva, hospodářství… a nabýt chuť, či přímo bytostnou potřebu zapojit se do autentické občansko-politické tvorby a mít možnost spolumodelovat tvář demokratické krajiny. Reprezentativní demokracie ve své původní podobě už prostě nedostačuje, měla by ji napravit politika jako aktivní sdílení demokracie a pozitivní hecování k demokracii.

Většina vzdělávacích teorií už dlouho vyzdvihuje skutečnost, že učení za žáky samotné žádný z učitelů neudělá.  V tomto je poznání nedělitelné. Je sice do určité míry přenosné, ale musí se v každém případě odehrávat v subjektu.   S demokracií je to velmi podobné – demokracii za nás nemohou naplňovat sami politikové - a myslím, že budoucí generace političek a politiků by měly mít jaksi mimochodem také obecný přehled o vývoji pedagogiky a vzdělávacích teorií.

Vzdělávání totiž nemá omezené zdroje, stejně tak jako poznání nemá předem určené hranice, a tudíž by oboje bylo jedinečnou hnací silou demokracie i politiky.

Pedagogický přístup k politice by byl vhodnější než ekonomický i proto, že vzdělávání (se) v tom nejlepším slova smyslu nás přirozeně vede spíš k synergické spolupráci, k intimnějšímu poznání sebe i druhých a k respektu, to když postupně objevujeme pestrost a překvapivé jinakosti života. Pociťujeme pokoru před odhalenými nedostatky svého rozumového poznání a vlastními možnostmi (jednotlivce), a na druhou stranu zakoušíme chuť jaksi jiného druhu moci: nikoli moci plynoucí z konkurenční výhody nad někým či jeho umenšení, nýbrž moci sdílené spolu s jinými.   

Každý člověk má více či méně schopnost vážit si bohatství vlastního rozšiřujícího se vědomí a současně rozšiřujícího se kolektivního vědomí (při spolupráci). Každý máme proto schopnost vážit si demokracie, sdílet a podporovat ji naplno a dotvářet ji k prospěchu nás všech, vytvoří-li se pro to příznivé podmínky.

Pokud by na tohle dbala naše politická reprezentace, samo pole demokratické debaty a politické praxe by se mohlo stát významnou hnací silou pro změnu vědy a výzkumu. Nebyla by lepší vizitka našeho vzdělávání nežli špičková politická reprezentace a instituce.

Nejlepší bude jistě zakončit článek nějakými konkrétní příklady, jak by snad šlo vylepšovat chod naší demokracie a vytvářet vzdělávací přidanou hodnotu (VPH). Zde jsou:  

1. rozpočet na volební kampaň by neměl přesáhnout více jak 10 mil. Kč, nebo možná ještě méně (zvýšený tlak na kvalitu informací a kvalitu setkávání a komunikace s voliči)

2. mělo by se uzákonit pravidlo, že nelze být zvolen a sloužit ve funkci premiéra/ky, prezidenta/ky ani poslance/kyně ve dvou následujících obdobích po sobě (obnova reprezentativních elit, čas na reflexi, odstup od vlastní práce)

3. neslučitelnost souběhu dvou funkcí

4. zákonná povinnost pro politické strany vést transparentní účetnictví včetně peněžního deníku (online – na denní bázi)

5. zkvalitnit zákony, tzn. zvolnit tempo zákonodárné činnosti, zveřejňovat návrhy zákonů nejpozději měsíc dopředu před 1. čtením, aby ke každému zákonu mohla proběhnout veřejná debata

6. založit nadstranické centrum strategického rozvoje (současně by sloužilo jako veřejná knihovna na volný vstup z ulice), které bude vypracovávat dlouhodobé strategie rozvoje a seznamovat s nimi veřejnost. Ve volbách by mohli voliči dostat právo paralelně hlasovat o pořadí důležitosti 8 priorit pro dané období (zaškrtávaných z 20 nabídnutých a co do řešení zpracovaných témat). Za jejich prosazení (a řešení) budou tedy odpovědné všechny zvolené strany. Centrum bude vést kontinuální osvětovou činnost a všechny materiály budou průběžně zveřejňovány na webovém portálu. Zde by fungovalo moderní rešeršní oddělení, které by bylo schopné vyhledat inspirující dobré příklady z celého světa (bez předsudků vůči některým regionům) na základě jasných kritérií (např. která země dokázala nejkvalitněji, v nejkratší době a nejlevněji zvýšit počet středoškoláků?)  Na této centrální adrese by mohli voliči zanechávat náměty, na které musí strany reagovat

7. na stránkách tohoto centra budou přehledně dostupné stranické a volební programy všech politických stran

8. maximálně zjednodušit založení politické strany jako takové (jen ohlašovací povinnost), ale zpřísnit podmínky pro účast dané politické strany ve volbách (petice s podpisy nejméně 3% voličů v obvodu, kraji či celé republice do určitého termínu před volbami – prvky kostarického modelu) , zrušit finanční poplatek stran za volby

9. zavést v den řádných voleb symbolické dětské parlamentní volby

10. po povolebním ustavení nové sněmovny musí parlament zveřejnit, kolik která strana věnovala na kampaň, včetně propočtu, na kolik korun přišel každou stranu jeden voličský hlas, který skutečně obdržela ve volbách (srovnání ekonomických kompetencí stran)

11. zavést daňovou úlevu jako odměnu pro jednotlivce, který navrhne významné úsporné zlepšení ve státní administrativě.

12. zlepšit webové stránky jednotlivých ministerstev, aby informace na nich byly přehlednější pro uživatele

13. zavést praxi, že každé ministerstvo veřejně vypisuje seznam základních problémů, dilemat a rozporů, na které naráží a které se snaží řešit určitými zákony (veřejná debata o tom, zda je problematika analyzována uspokojivě a věrně,…)

14. využívat i formu tvůrčích (kvazirealistických) her – viz francouzská hra na ministra financí na www.performance-publique.gouv.fr

15. nebo budovat otevřené (nejen národní, ale třeba i přeshraniční a kontinentální) databáze  k nějaké problematice – viz latinskoamerický projekt k genderovému rozpočtování na www.presupuestoygenero.net

atd.

Tak, pro začátek to myslím stačí, vypouštím tyto myšlenky do světa.

Nadcházející úvahy:

• Jak je důležité ji mít
• Jak je důležité ji nemít
• I kdyby Božka na čertu, jedoucím na koze, jezdila
• Aktualita
• Korupce a jeden mýtus
• Baby humbuk box