Hodlají v nás pravděpodobně vyvolat pocit, že rodina se vyplatí. Že se vyplatí být šťastnou a veselou kumpanií složenou z matky, otce a ideálně dvou či více dětí. Stát a vláda na vás v takovém případě budou myslet na každém vašem kroku a dají vám peníze na to, co považují pro váš zdravý rodinný vývoj za důležité. Pokud se zapojíte do hry na rodinu, dostanete příspěvek na kočárek a výbavu svých miminek, přidají vám na byt, auto, počítač a internet. Když budete hodní a budete se chovat podle pravidel, dostanete do vínku i úlevy na daních v podobě společného zdanění manželů a přídavků na děti. Nevím proč, ale mám z té hry mrazení v zádech. Vždyť je to logická, na hospodářský růst reagující investice do budoucnosti. Až bude stát v potížích, rodina ho podrží. Můj problém totiž vyplývá ze samotného obrazu na bilboardech a v metaforách politiků a političek prezentované rodiny. Rodina je to vždy bílá, heterosexuální, plodná, dobře ostříhaná a konzervativně oblečená. Každý její člen má přitom svůj image, svou roli, svá kontrolní stanoviště a měřítka úspěchu. Matka musí své dítě porodit pod dohledem a přihlásit do seznamu. Jakmile to udělá, dostane sladkou odměnu. Otec by měl dát svým dětem jméno, musí rodinu zajišťovat a být tátou, co utáhne hypotéku a každodenní přesčasy. Za to dostane úlevy na daních. Děti se vzdělávají a plní si kolonky životopisu tak, aby se v dospělosti dostaly na dobrý kariérní základ. Každý člen rodiny se učí vyplňovat správně svůj formulář a tím se zavírá do škatulky. Zavírá si tím i možnosti jinak myslet a jinak se chovat. Stát si ho podrží na uzdě svých úliteb a úplatků (nemluvím tady o sociálních dávkách potřebným, ale o plošných příspěvcích). Šance vymanit se z hesel jako rodové stereotypy, konzum, peněžní nesvoboda, kterými dokonalou rodinu stát svými plnými hrstmi spíše zasypává, se s každým takovým prorodinným opatřením snižuje. To je první zádrhel.

Druhým zádrhelem je nevolnictví, které stát přisuzuje mateřství a rodičovství. Děti jsou tím, za koho stát rodině platí. Děti by tak dle představ měly opět získat na atraktivitě. Budou, ač v zavinovačce, spoluživiteli svých rodičů. A ten, kdo za dětmi vidí peníze, nevidí už jiné komplikace, které těmito penězi způsobí. Že zapříčiní přetrvávání neuspokojivého a nefungujícího dělení partnerů na soukromé matky a veřejné otce. Že bude pro ženy pečující o dvě děti za sebou téměř nemožné – s až osmiletou dírou v životopise - sehnat práci, ten statutotvorný činitel, spolutvůrce sebevědomí a pěstitele společenského postavení. Že otec ani za dvojnásobný rodičovský příspěvek nepřevezme péči o dítě, když kolem sebe nevidí podobné pozitivní příklady, ale jen dražší značky automobilů, větší odměny a manažerské postupy. Že trvání na střídavé péči o dítě, trvání na posunu celospolečenských hodnot na ose práce-rodina a děti směrem k rodině je více než trojnásobné porodné. Že vyšší přídavky na děti nazachrání rozpadající se vztahy.

Kdo může a musí takto jinak pojmout rodinu a opatření, která by jejímu květu opravdu pomohla, jsou ženské političky. Ten nedostatek dobře formulované poloviny zkušeností, která mužským politikům v chápání rodinné politiky chybí, je v letošní volební kampani vskutku bolestný. I když se blýská…