Jenže je tu jedna okolnost - tvorba prostředí rovných příležitostí není co do náročnosti srovnatelná s žádnou megalomanskou výzvou typu výstavby desetiproudové dálnice či nejvyššího věžáku univerza, spíš jde o apel intimnější povahy, a tudíž jeho naplnění vystačí za jistých okolností i se skromnějšími prostředky.

Když kolikrát přemýšlím o narovnání příležitostí - a pochopitelně i o feminismu - představuji si tu nápravu pokřiveného stavu obrazně řečeno jako takové buddhistické meditační cvičení, kdy mniši trpělivě kladou jedno po druhém drobná stébla slámy do bahna na neschůdné cestě; tento titěrný úkon opakují tak dlouho, dokud bahno zcela nezmizí pod vrstvou slámy, po níž se už dá přejít suchou nohou.

Tak, rovné příležitosti jsou myslím spíš věcí morálních hodnot a návyků. Ale ani tohle není obávám se moc trefné; ještě lépe se mi líbí jiný příměr, totiž že rovné příležitosti jsou organickou součástí našeho života, doslova tak přirozenou, jako je dýchání. Dýchání se na žádné priority neptá; ale zároveň lékařky i lékaři potvrdí, že byť všichni do jednoho dýcháme, mnozí z nás tak činí nesprávně, protože příliš mělce anebo protože chybně držíme tělo atp. – a důsledky pro naše zdraví jsou dalekosáhlé. A tím se dostávám k záhlaví své úvahy: Kolik že těch stébel bude potřeba na pokrytí nerovného bahna? Bohatě stačí na každého člověka jedno stéblo! Ale denně!

Politici a političky mají celou řadu možností pro všední den, jak prosazovat rovné příležitosti: pravicové političky se například mohou konečně zbavit nepěkného zvyku mluvit o sobě v mužském rodě (jsem poslanec, jsem ekonom, jsem doktor…); obecně političky mohou přestat uvozovat své zdravě sebevědomé myšlení a výroky omluvným „já ale nejsem žádná feministka“, nebo ještě lépe nastudovat si pečlivě v historii, za co všechno vlastně feministickému hnutí a sufražetkám my ženy vděčíme – slovo feministka není žádná nadávka; zajít si třeba občas do knihovny v pražské Gorazdově 20 na nějaké vzdělávací akce pořádané o.p.s. Gender studies, nebo i jinam; mužům, kteří si řekněme zakládají na svém gentlemanství, zase mohu doporučit, ať nedovolí svým ostatním kolegům být přihroublí a přehlížející k ženám, ať tedy ustoupí ke straně a pustí dámy před sebe do nějaké funkce, jako do dveří, a naučí to ty ostatní; jiní muži ať nesedí na dvou třech čtyřech židlích najednou, zase jiní ať se neštítí chopit vařeček i vysavačů, aby se manželky mohly na čas realizovat v politice (koneckonců zastupitelská role je přece dočasná); všichni šéfové politických stran pak mají dbát na to, aby ve stranách dorůstaly zajímavé osobnosti a mezi nimi ve velkém počtu ženy; každý poslanec a senátor by si mohl dočasně do svého pracovního týmu zařadit dobrovolnou poradkyni či poradce na rovné příležitosti a dovzdělat se v této oblasti; reformovat chod politických stran drobnými změnami v jejích rituálech např. nočního rokování, aby se schůzí mohly účastnit i ženy a otcové pečující o děti; anebo na způsob někdejší medializované soutěže o to, jestli poslanci vystačí s minimálním měsíční příjmem, se může několik opravdu statečných mužů - poslanců, senátorů či starostů utkat v soutěži, zda ve zdraví ustojí tříměsíční zkoušku života v „tradiční roli ženy“, aby o trochu lépe pronikli do problematiky…

Výčet je v podstatě nekonečný. Každý a každá může přispět nějakou drobností. Možná potom nebudou kvóty a jiná institucionální opatření skutečně třeba, ale jedině a právě za splnění předchozí podmínky.
A rozhodně chci říct, že z této základní každodenní povinnosti - položit to jedno stéblo - se dost dobře nikdo nemůže vyzout ani vyvléci žádnou rozumnou výmluvou. Naučila jsem se měřit politikům jinak: nechci po nich zázraky, dokonce ani moc, zato ale důsledně trvám na tom pouhém „málu“, co mohou, respektive musí činit každý den. Je to paradoxně ten nejpřísnější metr.

Nadcházející úvahy:

• Obnovitelné zdroje občanské energie
• VPH - vzdělávací přidaná hodnota
• Jak je důležité ji mít
• Jak je důležité ji nemít
• I kdyby Božka na čertu, jedoucím na koze, jezdila
• Aktualita