Ženy jsou evropským módním politickým hitem. Vytrhávají trn z paty stávajícímu - do velké míry již páchnoucímu - rozložení politických sil, přitahují občanky a občany k urnám. Ti z politiků, kteří prosazují vstup žen do politiky, dávají voličkám a voličům najevo, že chtějí řešit všeobecnou krizi politiky a všeho, co se jí týká (volební systém, kandidatury, lobbying, exekutiva), že v sobě mají pokoru a vůli po změně. 

To vše je pravda jen do jisté míry. Zaklínadlo o tom, že ženy politiku zachrání, slyšíme z úst evropských politiků nyní již poměrně často. Ano, je to tak! Tato myšlenka není výsadou feministických organizací! Francouzská, německá či švýcarská zkušenost s prosazováním skutečných, pádných a tvrdých opatření, která dovolí širší vstup žen do politiky, vykazuje následující paradoxy. Kvóty pro ženy nebo parita jsou schopny posloužit nějakému politickému cíli, dobře se jim daří na regionální úrovni, kde skutečně mají velmi pozitivní důsledky, otevírají politiku mladým a nezávislým, ale pokud se dotknou mužského hájemství, jako je hejtmanství nebo parlament, jejich dosah je omezen na minimum. Kdo to tedy se změnou a skutečně rodově spravedlivým dělením moci myslí vážně? Nakolik máme věřit českým politikům, kteří se údajně snaží o vstup žen do politiky? Nekopírují jen své zahraniční kolegy a nehodlají využít poměrně moderní téma: rovné příležitosti? Bez vědomí toho, že parita, rovnost či respekt k ženské politice je koncept skutečně lákavý a plný možností. Je ovšem třeba ho vzít vážně a naplňovat obsahem - pozitivně, bez afektu, agresivity a předsudků. Vždyť rovnost v našem případě rodová je skutečně dalším vývojovým stádiem zastupitelského systému politiky.