Ač se tomu leckteří bráníme, velmi podobným způsobem uvažujeme všichni. Naše podvědomí pracuje neomylně na podkladě stereotypů týkajících se barvy pleti či pohlaví. Existuje obecně přijímaná představa, kterou si spojujeme se vzhledem, vlastnostmi, schopnostmi a životním cyklem ženy; a představa, kterou si spojujeme se stejnými atributy u muže. Už jen na základě znalosti pohlaví člověka, s nímž se chystáme mluvit, máme vytvořen rámec předpokladů, chcete-li předsudků, které do jeho jednání podsouváme. Tyto stereotypy se do nás ukládají odmalička. Bez nich bychom do světa vrůstali horko těžko. Nalézt "vlastní pohlaví" dá mnohem více námahy než vzít rodové zbraně z nabídkového katalogu a naučit se s nimi zacházet dle přicházející společenské odměny-pochvaly. Ženy a muži jsou odlišně vychováváni, jsou odlišně podporovány ve způsobu a stylu komunikování, mají jiné vzory a jiné zkušenosti. Dívky už ve věku pěti let přesně vědí, co to znamená být skvělá žena, stejně dokonale jsou o své ideální identitě informováni chlapci.

Proč tak obšírně rozebírám jakousi naši neviditelnou a nezměřitelnou vnitřní strukturu? Jsou v ní totiž ukryty odpovědi na otázky, které v současnosti trápí většinu demokratických zemí světa. Jakými mechanismy zařídit, aby demokracie byla demokratická i z hlediska rodů? Tedy, jak dostat ženy do regionální, vysoké, či mezinárodní politiky? Politika je ze své podstaty otevřená scéna, v níž by měly zaznít všechny společenské hlasy a v níž by se stereotypy, o kterých mluvím, měly spíše rozbíjet než betonovat. Na tom se většinou všichni shodneme. Tři čtvrtiny českého obyvatelstva dokonce dle mezinárodních srovnání vnímají účast žen v politickém a veřejném životě i na vyšších funkcích jako užitečnou a žádoucí. Jedinými zeměmi, které zastoupení žen v politice vyřešily, jsou severské státy. Zde ale panuje tradicí daný stav, kdy muži vládnou moři a ženy pevnině. Na základě toho je představa ženy jako hlavy rodiny, potažmo hlavy státu, pro voliče známá a oni nemají problémy s podporou vstupu žen do politiky. U nás je tomu jinak. Každý pokus o nastolení rovnosti ve veřejné sféře pomocí nějakých pozitivních opatření je chápán jako přežitek z éry komunismu.

Pod kamenem předsudků leží zakopán i pes vysvětlující vlažnost ženské solidarity a nemožnost úspěchu ženské politické strany. Běžná volička je zatím natolik v zajetí předsudků, že reaguje stejně jako konzervativní muž. Prostě nebude podporovat ženu na kandidátce jen proto, že je žena a že by tak mohla zastupovat její specificky ženské problémy a starosti. V hlavě má zakódováno, že žena v politice je výjimka, ženský exot, který její ženskosti stejně neporozumí. A současná prezentace a sebeprezentace českých političek ji v jejím pocitu jen utvrzuje. Naše političky sice neúnavně čelí stereotypním otázkám ze strany médií o propojení politiky a rodiny, ale tváří se programově jako ne!feministky, ženské hnutí či ženská témata - ač podporovaná Evropskou unií či rezolucemi OSN - pro ně neexistují, odmítají mluvit o své ženské zkušenosti z politiky a raději se smiřují se statutem "extra".  

Zdůrazňování, že ženy politiku změní, že ji vylepší, že do ní vnesou empatii, schopnost komunikace, flexibilitu, věcnost a ochotu k dialogu, je ovšem také jen prodlužováním stávajícího stereotypu a věci to příliš nepomůže. Ženy - stejně jako muži - jsou, jaké jsou. Jsou chytré, méně chytré, zkorumpovatelné, nepřipravené, hádavé, tvrdé. Jsou stejně dokonale přizpůsobené mužskému řádu vládnutí jako železná Margaret Thatcher, která je vzorem hermafroditní političky. Nebo jsou své - tedy hluboce ženské - jako některé africké řečnice. Ale jsou! Jako individuální osobnosti ženského pohlaví a především jako politické subjekty skutečně existují a nemusejí hledat veřejné vyžití jen v neziskových organizacích, v charitě či modelingu. Tam je sice rodový katalog vidí nejraději, ale není to spravedlivé, demokratické a sebeuvědomělé místo.

psáno pro MFDnes