Portréty jedenácti žijících současnic z levého i pravého politického spektra a německé pacifistické (později radikální) aktivistky Ulrike Meinhof, která již nežije, plus bonus v podobě shrnutí historie českého ženského hnutí. K tomu den po dni zaznamenaná výročí významných žen, které i po své smrti zanechaly nemalé poselství. „Výběr portrétů není zcela náhodný. Pokusily jsme se představit ženy, které se jak cestou formální demokracie dostaly až nahoru, tak ženy, jež nenápadně a zezdola významně ovlivňují politické dění svého regionu,“ říká ředitelka proFem Saša Marie Lienau. Dodává, že přitom bylo dbáno na paralely: „Vybraly jsme slavné osobnosti nejen v tom smyslu, ale i vždy dvojici z tzv. rozvojových a dvojici ze zemí tzv. demokraticky vyspělých.“ 

Podle Lienau se původní teze překvapivě ukázala coby velice zavádějící. „Vycházely jsme z myšlenky, že ženy dosáhnuvší postů ve vysoké politice vždy prošly cestou s vysokou mírou přizpůsobení se mužskému myšlení. Příkladem nám zde byla například současná americká ministryně zahraniči Condoleeza Rice. Ale ukázalo se, že to platí pouze v tzv. ´rozvinutých demokraciích´, neboť chilská prezidentka Michelle Bachelet, ale i liberijská ´hlava státu´ Shileaf Johnson nás přesvědčily, že tomu tak být nemusí,“ doplňuje Lienau. V diáři lze najít třeba i portrét brazilské političky Cidinhy Campos z levicové PDT, která úspěšnou kariéru herečky a moderátorky vyměnila za politiku a kvůli svému levicovému smýšlení přišla několikrát o práci. V současnosti působí coby poslankyně státu Rio de Janeiro, zabývá se sociálními a zdravotnickými zákony či bojem s korupcí, za což čelí četným výhrůžkám ze strany nejrůznějších mafií.

Zatímco v minulých letech byly v diářích výhradně portréty evropských žen, letos došlo k rozšíření i na ženy ze zámoří. „Změnou v orientaci diáře se otvíráme všemi směry. Jen na jednom trváme, že tato práce je v Česku šest let po zahájení nového tisíciletí stále ještě bolestně nutná. Považujeme vyrovnávací opatření, nesprávně definované jako pozitivní diskriminaci, za bezpodmínečně nutné, má-li i v České republice dojít ke skutečně rovnému postavení žen a mužů, k rovnému postavení mezi hetero- a homosexuálně orientovanými spoluobčankami a spoluobčany, k vyrovnání postavení jiných než bílých ´českých´ etnických skupin vůči tzv. většinovému obyvatelstvu, k rovným přístupům lidí s tělesným či jiným postižením. Patří sem i dočasné kvóty, pánové jistě dovolí: těch pár desetiletí v kontextu tisíciletí se vyjímají přesto velice skromně,“ říká Lienau.

Dodává, že v tomto směru jsou ona i další spolupracovnice diáře feministkami: „A nepovažujeme to ani zdaleka za nadávku, jak se to stalo v Česku v posledních letech zvykem. Nadávají-li nám některá média do ´komo-feministek´, pak to lze považovat spíše za velkou čest, je-li tím míněno sociální a demokratické zaměření našich snah.“

Tento článek vznikl v rámci přípravné fáze projektu genderové informační a tiskové agentury GITA (o.p.s. proFem), který bude spuštěn do ostrého provozu a bude k dispozici novinářské i široké veřejnosti od 1. 9. 2006 na www.ta-gita.cz! V případě zájmu o přebírání našich materiálů nás kontaktujte na agentura@ta-gita.cz, ihned vám vyhovíme.
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.