Výstupem kongresu budou konkrétní doporučení Evropské komisi pro vypracování nové směrnice upravující právní aspekty domácího násilí tak, aby konečná rozhodnutí soudkyň a soudců jeho oběti efektivně chránilo.

Schneider, která bude jednou z účastnic, má co nabídnout a o čem hovořit. Její zkušenosti jsou bohaté a začínala doslova od piky. V osmdesátých letech, ihned po studiích vzdělávání dospělých, nastoupila v berlínském azylovém domě pro ženy, oběti násilí. Podobné „útulky“ v Německu existují již od roku 1976, odkdy tamní ženské hnutí na problém násilí na ženách začalo upozorňovat.  „Během deseti let působení v azylovém domě se otevíraly dveře, přicházely ženy, kterým jsem pomáhala a snažila se je stabilizovat. Mezi tím však za dveřmi stálo plno dalších žen. Státní orgány se problémem vůbec nezabývaly. Policie se tvářila, jako by se jí to netýkalo, jako že je to soukromá záležitost. Pochopila jsem, že je nutné hledat komplexnější řešení,“ říká.

O problému se v roce 1993 rozpoutala velká diskuse mezi zástupkyněmi a zástupci nejen ženských projektů, ale třeba též takových, které se staraly o resocializaci trestanců po návratu z vězení. Schneider se jí aktivně zúčastnila. Již v roce 1995 stála u zrodu intervenčního projektu proti domácímu násilí BIG. Ten byl inspirován praxí ze Spojených států amerických a financován z prostředků spolkového ministerstva pro ženy.

„Naše organizace prošla několika fázemi. První rok jsme především kontaktovaly odpovědné osoby na institucích s rozhodovacími pravomocemi. Ptaly jsme se jich, zda by byly ochotny vyslat pověřeného zástupce či zástupkyni ke společnému kulatému stolu. Oslovily jsme policii, civilní i trestní soudnictví. A samozřejmě také ženské projekty a sociální zařízení. Uspořádaly jsme sedm takových sezení k různým aspektům domácího násilí – například civilnímu či trestnímu právu, k situaci žen obecně, migrantek, dětí, k reakcím pachatelů násilí…,“ vzpomíná na začátky BIG Schneider.  Nejprve pustily ke slovu instituci, které se to týkalo. Ta sdělila své názory nebo zkušenosti. Následně promluvily pomáhající organizace z ženského spektra. „Tím pádem jsme měly k dispozici dvě úplně odlišné verze stejné záležitosti. Nakonec jsme vypracovaly společný výstup,“ vysvětluje Schneider.  

Po jeho vypracování zjistily, že stále chybí účinný nástroj v podobě zákona o ochraně proti násilí.  A také směrnice pro policii, jak má v takových situacích jednat. „Tři roky jsme proto vypracovávaly plán vedoucí ke zlepšení. Shromažďovaly jsme podklady pro zákonodárství, data a další materiály… Zjišťovaly politickou vůli k řešení této závažné problematiky. Všechny politické strany byly nakloněny s tím něco dělat, což dávalo dobrou naději. Důležité bylo, že jsme se nikdy žádnou z nich nenechaly zapřáhnout, abychom táhly její vozík,“ pokračuje Schneider. Další dva roky pak pracovaly na stabilizaci projektu.

V roce 2001 se projektu BIG podařilo změnit německé zákonodárství a prosadit civilní zákon o ochraně proti násilí. O rok později začaly jednotlivé spolkové země aplikovat svoje policejní zákony. Na rozdíl od české právní úpravy ta německá zahrnuje kompletní ochranu oběti – v Česku se například nevztahuje na osobu, kterou týrá násilník nežijící s ní ve společné domácnosti. „Ženy jsou po uvedení německého zákona v praxi odvážnější a více nahlas řeknou, že se staly oběťmi násilí. Policie jim pomáhá, i v justici se setkávají s lepším jednáním,“ pochvaluje si Schneider. Ihned poté, co zákon vstoupil v platnost, však začala spolu s dalšími vychytávat nedostatky, které vždy ukáže až praxe. „Na největší problém jsme narazily v otázce pronásledování. Pachatel totiž svou oběť i po vzájemném odloučení pronásleduje, což zákon dosud nepostihuje. Chceme prosadit, aby i to bylo trestné. Dále se snažíme prosadit možnost dobrovolného použití soudů. Třeba, když se některá žena přestěhuje z Bavorska do Berlína, měla by mít právo říci, kde chce aby soud proběhl. Zda v Berlíně, kde je nově, nebo v Bavorsku, kde jsou všechny spojitosti s jejím případem,“ vysvětluje. 

V současné době je v přípravné fázi novela, která by měla nedostatky odstranit. Od roku 2001 to bude první změna onoho zákona, dosud došlo jen k úpravě zákonů navazujících. Schneider zatím neví, jak se k novele postaví Spolkový sněm. „Změna nyní prochází posuzováním přes nejrůznější odborné instance,“ říká. Vedle toho se projekt Patricie Schneider, financovaný v současné době nikoli již z prostředků spolkové země, nýbrž čistě berlínských, věnuje i velkému množství návazné činnosti. „Informujeme například veřejnost o celé problematice, vydáváme odborné publikace a podobně,“ nastiňuje.

---------------------------------------------

Tento článek vznikl v rámci přípravné fáze projektu genderové informační a tiskové agentury GITA (o.p.s. proFem), který bude spuštěn do ostrého provozu a bude k dispozici novinářské i široké veřejnosti od 1. 9. 2006 na www.ta-gita.cz! V případě zájmu o přebírání našich materiálů nás kontaktujte na agentura@ta-gita.cz, ihned vám vyhovíme.

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hl.m. Prahy.