V českém parlamentu zatím nevznikla silná ženská lobby, která by se snažila prosazovat témata, jež ženy vnímají citlivěji než muži. Na to si kdysi GITĚ postěžovala poslankyně Anna Čurdová (ČSSD). Takovým tématem se jeví třeba zákon o náhradním výživném, který vetoval prezident Václav Klaus. Učinil tak krátce po nedávných parlamentních volbách, kdy už „stará“ sněmovna nejednala, a tudíž o něm již nemohla znovu hlasovat. Nikoli všechny političky na něj ale měly jednotný názor, hlasovaly různě. „Mužské struktury se mezi sebou většinou daleko lépe domlouvají, než struktury ženské. Funguje to, co fungovalo vždy. Ženy spolu ještě neumějí spolupracovat. Nejsou schopné se spolu zasíťovat ani v rámci jedné politické strany a vytvářet tím kvalitní tlak na stranickou reprezentaci, aby ve svém rámci přijala jakékoli pozitivní opatření v jejich prospěch,“ řekla v nedávném rozhovoru pro GITU Čurdová. Silná ženská lobby naráží na absenci i kvůli tomu, že jí mnozí dnešní politici napříč nejen parlamentním spektrem ze srdce nepřejí. I mnozí z nich by její vznik považovali za „plevel“, i když by si to na rozdíl od citovaného Horlachera takto natvrdo nedovolili říci. Nevadí jim jedna žena na okrasu, která se příliš neprojevuje a není typem „bojovné feministky“. Více žen v politice je pro mnohé muže ale problém. Proto jich ve sněmovně působí jen jedenatřicet.

Podobné je to s chováním majority vůči národnostním a etnickým menšinám. Tam je to o to horší, že mnohdy vadí i jednotlivec. „Když jsem sháněl práci, bylo to složité. Narážel jsem na to, že zaměstnavatele nezajímaly mé dovednosti, nechtěli po mně vypracovat žádné testy. Rovnou mě odmítali,“ řekl GITĚ Angelino dos Santos da Silva, který je původem z Angoly a profesí právník. V letošních parlamentních volbách kandidoval na pražské kandidátce Strany zelených. V Česku žije léta a má i české občanství. V současnosti působí coby státní úředník – po dlouhé době měl štěstí, že narazil na zaměstnavatele, jehož nezajímala barva pleti ani původ, nýbrž výhradně kvalifikace. S latentním rasismem v České republice má ale da Silva své hořké zkušenosti. „Když jsem kdysi zavítal na úřad práce, bylo mi smutno. Úřednice vyšla na chodbu, kde se mnou chtěla probírat mé záležitosti. Řekl jsem jí, že bych s ní rád, stejně jako ostatní, hovořil v místnosti. Odmítla. Řekla, že v takovém případě se se mnou nebude vůbec bavit,“ svěřil se GITĚ. Na úřednici si stěžoval. Její šéf se však za svou podřízenou bohužel postavil. Aniž by byl vzniklé situaci přítomen. „Podobně jsem se cítil na jedné instituci, kde jsem žádal o práci. Tamní šéf mi nepokrytě řekl, že přece nějaký Afričan nebude řešit záležitosti týkající se českého národa,“ doplnil další trpkou zkušenost.

Podobně da Silva vnímá i vztah většiny české bílé majority vůči romské minoritě. Souhlasí s tím, že jednoho Roma majorita ještě snese. Především, pokud se chová pokorně, což mnozí Češi a mnohé Češky od všech slabších důsledně požadují (zatímco před silnějšími se pokorně naopak mnohdy sami/y chovají). Příkladem je třeba vítězství Vlasty Horvátha ve druhé řadě soutěže Česko hledá SuperStar, který působil velmi nesměle a vše přijímal s vděkem. Běda však, jak by v soutěži zpívali/y Rom nebo Romka, jež by se pokorně netvářili/y a jadrnějším jazykem sdělili/y nějakou pravdivou větu o existence rasismu v Česku. „Jsem vyděšený z toho, jaký vztah má česká společnost k Romům a Romkám. Četl jsem nějaký průzkum, kde jen pět procent bílých občanů a občanek vůči nim vyjádřilo toleranci,“ řekl da Silva. Bývalá ředitelka Sekce pro lidská práva a rovné příležitosti Úřadu vlády a současná poslankyně Kateřina Jacques, která se romské otázce dlouhodobě věnuje, GITĚ již před časem v rozhovoru zase řekla, že romství s sebou nese negativní stigma více či méně po celé Evropě. „Třeba ve Španělsku je to možná méně problematické, protože Španělé jsou tmaví a Rom, pokud si to nepřeje, nemusí být na první pohled identifikován. U nás se však Romovi s prostředím splývá velmi těžko. Je identifikovatelný podle jména, adresy nebo vizáže. Veřejnost mu dává najevo nedůvěru. Hůře získává zaměstnání, bydlení, hůře se zapojuje do veřejného života, do komunikace s majoritní společností,“ dodala. Romské ženy podle jejích slov nesou dvojitou zátěž, jelikož jsou diskriminovány nejen kvůli původu, ale i kvůli pohlaví. 

Latentní nesnášenlivost má opravdu různou podobu. V Česku je často projevována i vůči parlamentní KSČM. Proti její existenci jsou pořádány petiční akce či koncerty, kde se objevuje nápis „Zabij komunistu, posílíš mír!“. To k toleranci a pochopení lidí různých názorů rozhodně nepřispívá. Olej do ohně přilévají i někteří politici. Předseda ODS Mirek Topolánek před parlamentními volbami strašil „rudým nebezpečím a bolševismem“, předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek zase třetí nejsilnější parlamentní stranu nazval „zločineckou organizací“. Oběma politikům však tyto silné výroky nebránily v tom, že s jejími nejvyššími představiteli začali jednat v momentě, kdy se snaží obsadit předsednické křeslo ve sněmovně a po prozatímních neúspěších jim počíná „téci do bot“. Oba výrazně změnili rétoriku. Kalousek například říká, že lepší je jednat s komunisty, než nejednat vůbec. Když místopředseda KSČM Jiří Dolejš přišel s nápadem volby dočasného předsedy sněmovny, která by zúčastněným i celé České republice na čas vytrhla trn z paty, ostrý antikomunismus byl dokonce vyměněn téměř za projevy vděku. „Je vidět, že se s komunisty mluví. Není tomu tak, jak nejméně rok do sdělovacích prostředků vykřikovali pánové Kalousek, Topolánek a další pravicoví politici. Ve společnosti se pokoušeli vyvolat zdání, že jsou komunisté takřka prašiví a mají s Českou republikou a jejími obyvateli jen zlé úmysly. Všechno to byla lež a démonizace silného protivníka,“ řekla pro GITU tisková mluvčí KSČM Monika Hoření. „Nyní, když je třeba reálně jednat v zájmu celé země, jsou najednou i komunisté dobří. Přitom právě my přicházíme s reálnými návrhy a máme na mysli rozvoj celé společnosti, což náhle ocenili i jmenovaní politici. Obávám se však, že až pravici ´otrne´a uchopí některé mocenské pozice, zase začne strašit svým hrubým a nepravdivým antikomunismem,“ dodala.

-----------------------------

Tento článek vznikl v rámci přípravné fáze projektu genderové informační a tiskové agentury GITA (o.p.s. proFem), který bude spuštěn do ostrého provozu a bude k dispozici novinářské i široké veřejnosti od 1. 9. 2006 na www.ta-gita.cz! V případě zájmu o přebírání našich materiálů nás kontaktujte na agentura@ta-gita.cz, ihned vám vyhovíme.

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hl.m. Prahy.