Čekala jste, že uspějete na preference?

Zní to možná trochu sebevědomě, dá se však říci, že ano. Udělala jsem pro to maximum a netajila se tím, že usiluji o preferenční hlasy. Nedělala jsem to tak, abych poškodila některého ze spolukandidátů. Myslím si však, že moje kampaň měla takovou intenzitu, že žádný z kandidátů v mém regionu mi takzvaně nestačil. Druhým důvodem je to, že se v politice již několik let pohybuji a  mám za to, že mě voliči v regionu znají. I to byl důvod, proč uvažovali o preferenčním hlasu.

Cítila jste zadostiučinění, že jste ze šestého místa kandidátní listiny Jihomoravského kraje skončila druhá?

Asi bych nedokázala říci, že ne. Teď totiž mohu říkat, že mám mandát od voličů, nikoli od funkcionářů.

Co bylo hlavním důvodem toho, že jste byla původně na nevolitelné místo zařazena?

Kandidátku na úrovni Jihomoravského kraje sestavují zástupci jednotlivých okresních výborů KSČM v počtu dvou zástupců na jeden okres. Jedná se vesměs o placené funkcionáře strany, kteří v minulosti – a to i v době mého působení ve funkci místopředsedkyně KSČM, byli velmi často předmětem mé kritiky. Jeden z důvodů mohl být také v tom, že už jsem v politice moc dlouho a je zapotřebí určitá obměna. Další důvod mohl tkvět i v určitých regionálních zájmech – pro každý okres je výhodné (včetně výhodnosti finanční) mít svého poslance. Zcela logicky proto všechny okresy usilovaly právě o ty své zástupce. Okresů je sedm a volitelná místa byla nakonec tři. Na všechny tedy vyjít nemohlo. Někteří lobovali více, jiní možná méně.

Pogratulovali vám oni funkcionáři k úspěchu?

Ano, pogratulovali. Myslím si, že uzavření se do okresů bude nutné do budoucna změnit. I proto, že nám v kraji ubylo poslanců. Sama jsem nabídla, že budu navštěvovat všechny okresy v rámci Jihomoravského kraje, aby občané měli možnost mít svého poslance i tam, kde nebyl zvolen nikdo z jejich místa.

Co vám dala předvolební kampaň? Jak se lišila od kampaně pro senátní volby, kterou jste nedávno také absolvovala a dostala se do druhého kola?

Určité zkušenosti jsem ze senátní kampaně čerpala. Senátní obvod je ale výrazně menší než celý Jihomoravský kraj, který se stává ze sedmi okresů. Nemohla jsem tudíž nyní navštívit úplně všechny obce, což se mi v senátní kampani podařilo. Navštívila jsem jich ale možné maximum. Za pomoci několika spolupracovníků jsem byla vidět i v obcích, které jsem neměla možnost navštívit. A to zejména cestou rozhlasových spotů, ve kterých jsem se pokoušela o přímé oslovení občanů a které spolupracovníci nechávali přehrát na obecních úřadech.

Jaké byly ohlasy lidí?

Přesvědčila jsem se o tom, že KSČM není stranou, se kterou by nikdo nemluvil. Že i oponenti, s nimiž jsem se také setkávala, se chovali slušně. Spíš se snažili o výměnu argumentů než o nějaké napadání. Pokud někdy k podobné razantnější konzultaci došlo, vždy se mezi dalšími občany našel někdo, kdo začal hájit nikoli mě osobně, ale program KSČM. Navštěvovala jsem frekventovaná místa ve městech, ale i celou řadu návsí, autobusových zastávek, byla jsem i před obchodními domy a podobně. Zjistila jsem, že možnost oslovování lidí je příležitost, která v politice není tak často využívána. Občané se diví, že mají možnost na takových místech potkat poslance. Velmi rádi mu také řeknou, co jim na politice vadí.

A co jim vadí?

Většina občanů vyjadřovala své roztrpčení nad tím, že politické strany nedodržují své předvolební sliby v průběhu následujícího volebního období. Vzpomínali na různá svá zklamání z předcházejících voleb i voleb dávno minulých. To je důvod, proč jsem vždy nabízela, aby porovnali předvolební sliby KSČM se skutečným naplněním programu. Ne vše se nám podařilo prosadit, ale přinejmenším jsme o to usilovali a jen velikost našeho mandátu nám v několika případech zabránila dosáhnout naplnění našich slibů.

Znali lidé vaši konkrétní činnost ve sněmovně? Sledují noční přenosy ze zasedání?

Nemyslím, že by řadoví občané sledovali politiku do takových detailů, aby dokázali u konkrétní osobnosti, pokud se nejedná o premiéra nebo předsedu velmi silné politické strany, zmapovat její politický životopis. Ale celá řada občanů, které jsem nikdy předtím nepotkala, mě oslovovala křestním jménem. Pokládali mě za osobu natolik blízkou, což bylo velmi příjemné. Zjevně mě znali, připomínali mi různé situace i z politického života, kde sledovali i některá má televizní vystoupení nebo četli nějaký můj článek.

Lidé se vám určitě i svěřovali se svými problémy. Co bylo pro vás nejsilnější?

Sociální problémy v některých regionech Jihomoravského kraje jsou značné. Jedná se o místa s obrovskou nezaměstnaností, ale také minimální dopravní obslužností, kde lidé, kteří nemají jinou alternativu, po ztrátě svého zaměstnání jen stěží hledají pracovní uplatnění v dosažitelném okolí. Věk a rodinné zázemí je obvykle limituje v tom, aby změnili svůj způsob života například tím, že by se odstěhovali na druhý konec České republiky. Těmto lidem je opravdu velmi těžké poradit.

Došlo v rámci diskusí s lidmi i k přehodnocení nějakého kroku, který jste v minulém volebním období učinila?

Ano, říkám tomu zpětná vazba. Přesvědčila jsem se o krocích, které nepokládám za příliš šťastné. Vztahují se k podpoře některých zákonů, ke které jsme přistoupili v závěru volebního období. Mám na mysli třeba otázku převedení povinnosti hradit nemocenskou zaměstnancům ze státu na zaměstnavatele. To jsou totiž i drobní živnostníci s několika málo zaměstnanci. Tam se jedná o velkou zátěž a nemyslím si, že jsme to zcela uvážili, když jsme takovou legislativní změnu přijali.

Budete usilovat o změnu příslušného zákona?

Uvažovala bych o tom velmi vážně. Nebo alespoň o jiné možnosti finančního vyrovnání podnikatelům, kteří v této chvíli budou doplácet na stát. Každopádně to pro mě byla zkušenost, která mi říká, že příště je dobré ptát se lidí před hlasováním a nikoli až po něm.

Hovořili lidé také o nedostatku žen v politice, jelikož ženy jsou citlivější třeba v sociálních otázkách?

V mnoha případech jsem se setkala s názorem, že ženy i v politice mezi sebou komunikují možná méně konfliktně než je tomu mezi muži, kteří jsou ambicióznější, dominantnější a snáze se pouštějí do střetu, ve kterém se už kompromis hledá velice obtížně.

V minulém volebním období jste mimo jiné působila v čele sněmovního petičního výboru. Kde byste ráda pracovala nyní?

KSČM bude nepochybně, úměrně svému zastoupení, usilovat o některé z funkcí v Poslanecké sněmovně. Je to předmětem jednání vyjednávacích týmů. V této chvíli není ještě zřejmé, zda strany, které povedou Poslaneckou sněmovnu, budou akceptovat zastoupení všech politických subjektů i ve vedoucích funkcích. Určitě nelze mluvit o konkrétních funkcích a jménech. Za sebe ale mohu říci, že bych ráda navázala alespoň svým členstvím v petičním výboru na práci, kterou jsem tam poslední čtyři roky vykonávala. Mám celou řadu dalších námětů, které bych ráda realizovala. I v oblasti lidských práv či rovných příležitostí mužů a žen.

Můžete konkretizovat?

Nejde o nic světoborného. Spíš si myslím, že petiční výbor měl vzhledem k dvojímu členství poslanců ve výborech poměrně úzký prostor pro to, aby realizoval některé projekty ve formě například kulatých stolů, o které jsme se pokoušeli. K jednání jsme přibírali zástupce nepolitických subjektů, občanských sdružení, občanů, odborných pracovišť. Snažili jsme se to dělat před projednáváním konkrétních návrhů zákonů tak, abychom znali názory lidí z praxe, kteří se s těmito problémy setkávají. Systém práce sněmovny nám, bohužel, zejména v závěru volebního období už nedovolil častější kontakty tohoto druhu. Pokud se do budoucna uvažuje o tom, co jsem slyšela – že ve výborech budou poslanci zastoupeni tak, aby nemuseli po hodině odbíhat, protože se zúží jejich práce ve více výborech, vítám to. Myslím si, že i petiční výbor by tím mohl nabýt na významu a daleko více se věnovat své práci.

Inspirovala jste se něčím i ze zahraničí praxe?

Ano. Další věc, kterou bych ráda prosadila, se týká inspirace z návštěvy německého parlamentu v závěru minulého volebního období. Německý parlament od letošního roku zavedl možnost elektronického podání petice. Jsou to zkušenosti, které by bylo vhodné přenést do našeho prostředí. Lidé s internetem pracují rádi, často a naše legislativní úprava jim zatím neumožňuje obracet se touto formou na státní instituce.

KSČM se v minulém volebním období postavila proti antidiskriminačnímu zákonu. Hlavním důvodem bylo, že zákon nezahrnoval také zrušení lustrací. Platnost lustračního zákona ale bude v tomto volebním období končit. Podpoříte pak zákon antidiskriminační?

Nešlo pouze o lustrační zákon, jak bylo většinou mediálně prezentováno. Naše výhrady byly adresovány k formálnosti předlohy, kterou jsme projednávali a která akceptovala požadavky Evropské unie, nikoli už českého prostředí. Pravděpodobně ani nepočítala s tím, že bude v praxi naplňována. Mám na mysli zejména například určité formy pozitivní diskriminace, na kterou je česká společnost zvyklá a akceptuje ji. Tento zákon by ji do budoucna pravděpodobně vyloučil. Jako příklad mohu uvést dřívější odchod žen do důchodu. Zákon pro některé skupiny otevíral i možnost nestejného přístupu k právům v oblastech sociálních, zdravotních, bytových. Ani to se mi nelíbilo. Antidiskriminační zákon ano, tato společnost jej potřebuje, ale musíme daleko víc diskutovat o jeho podobě, aby šlo o zákon, který skutečně nikoho diskriminovat nebude. Poslaneckému klubu KSČM budu dokonce doporučovat, aby tento zákon zařadil do svého legislativního plánu a pokud by jej nepředložila vláda, abychom s ním přišli my.

Pokusíte se opět o zrušení lustračního zákona, než jeho platnost skončí?

Využijeme všech příležitostí, protože lustrační zákon je typickým příkladem diskriminace skupiny obyvatel nikoli na základě konkrétního provinění, ale evidenčních skutečností. Sám zápis konkrétní osoby do seznamů je v tomto případě vylučuje k přístupu k některým povoláním. Přitom je známo, že lidé, kteří uplatnili požadavek o opravu u soudu, zpravidla uspěli. Je to potvrzením mého názoru, že lidi je zapotřebí posuzovat podle konkrétního provinění, nikoli podle vnějších okolností, které třeba ani sami nemohli ovlivnit. Za zákony lustrační jsme mimo jiné kritizováni i Evropskou komisí.

S diskriminací kvůli názoru se setkala jedna z funkcionářek KSČM – učitelka základní školy Marta Semelová, na kterou podala trestní oznámení Rada městské části Praha 12 za její údajné výroky v tisku. Ve škole ji při hodinách probíhala hloubková kontrola, jak a co učí děti. Vedení školy i rodiče žákyň a žáků se za ní přitom už dříve postavili. Co si o tom myslíte?

Projevy antikomunismu zaznamenáváme ve zvýšené podobě už celou řadu měsíců. Ve verbální podobě gradovaly v napadení místopředsedy Dolejše. Zdá se, že naše obavy se projevují v tom směru, že skutečně opět, jak to trefně nazvala některá média, začíná hon na čarodějnice. Jestliže má být kdokoli posuzován ve svém zaměstnání jinak než podle svých pracovních výkonů, třeba podle výroků pronesených zcela v jiných souvislostech a pravděpodobně i vytržených ze souvislostí, je to špatně nejen pro konkrétního člověka a jeho zaměstnavatele, ale zejména pro tuto společnost. Zvlášť pokud se podobný příklad vyskytne ve školství, kde si vnímavé děti nepochybně zkušenost, jak a z jakých důvodů bylo zacházeno s jejich oblíbenou učitelkou, odnesou do života. 

---------------------------------------------------------------------------

Tento článek vznikl v rámci přípravné fáze projektu genderové informační a tiskové agentury GITA (o.p.s. proFem), který bude spuštěn do ostrého provozu a bude k dispozici novinářské i široké veřejnosti od 1. 9. 2006 na www.ta-gita.cz! V případě zájmu o přebírání našich materiálů nás kontaktujte na agentura@ta-gita.cz, ihned vám vyhovíme.

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hl.m. Prahy.