Co zajímavého zaznělo v rámci přednášky genderové odbornice Ireny Smetáčkové „Je škola generovaná instituce…“?

Přednášející představila školu jako instituci, v níž se v mnoha rovinách (fyzický prostor a úkoly, představy a symboly, komunikace, identita, logika života) projevují genderové aspekty. Škola reprodukuje a upevňuje genderové stereotypy a rozdílné postavení žen a mužů ve společnosti nejen tím, jak pracuje s představami a symboly vztahujícími se k oběma pohlavím. Genderové dynamiky se projevují také ve formálních i neformálních pravidlech komunikace mezi dívkami/ženami a chlapci/muži. Pokud někdo tato pravidla porušuje, bývá často hodnocen negativně. Kromě samotné logiky života ve škole se všemi jejími pravidly se na upevňování genderových nerovností podle Smetáčkové podílí i fyzický prostor. Fyzické oddělení žen a mužů prý vytváří ospravedlnění pro jejich rozdílnost. Tím, že se například oddělí mužské a ženské záchodky či kabinety podle pohlaví, se vlastně zvýrazní domnělé odlišnosti mezi muži a ženami.

Jak na genderové rozdělení prostoru školy reagovaly přítomné vyučující?

Touto zmínkou mezi nimi Irena Smetáčková vyvolala bouřlivou diskusi. Ty, jejichž škola je z hlediska genderové vyváženosti výjimečná, připomínaly, že dělení prostoru nefunguje všude stejně. Jiné upozornily na to, že oddělené šatny nebo toalety jsou pro děti v určitém věku nutností, dávají zejména dívkám pocit bezpečí a nejsou jen zbytečným institucionálním opatřením. Otázka Ireny Smetáčkové, zda je ale takové opatření obecně nutné ve veřejném prostoru (když v domácnosti, v letadle nebo ve vlaku chodíme všichni na jednu toaletu), nás přiměla, abychom se zamyslely nad tím, jak hluboko v sobě máme „přirozené“ oddělování mužského a ženského prostoru zakořeněné.

Co bylo dále obsahem přednášky? 

Irena Sedláčková upozornila na to, jak se z genderového pohledu liší jednotlivé stupně českého vzdělávacího systému. Zatímco v mateřských školách dnes vyučuje téměř 100 % žen, na prvním stupni základní školy působí z celkového počtu vyučujících jen 4 % mužů a na druhém je mezi vyučujícími pouhá čtvrtina mužů, na středních školách už pedagogický sbor tvoří 45 % mužů a ve vysokém školství muži s téměř 70% zastoupením dominují. V historickém pohledu se oblast školství vyvíjela od výhradně mužské sféry přes postupné přijímání žen jako učitelek až k feminizaci školství a s ní spojenému poklesu statusu tohoto oboru.

Jak přednášející komplexně zhodnotila současné školství?

Jedna z jejích hlavních otázek ve vztahu k modernímu školství jako instituci se dotkla jeho dvojí, poněkud rozporné podstaty. Na jedné straně prý vnímáme školu jako instituci udržující kulturní kontinuitu a konsensus, včetně genderových zvyklostí, jejímž úkolem je konzervovat status quo a reprodukovat ho. Na druhé straně se skrze ni snažíme aktivně společnost měnit a zavádět „novinky“. Škola podle ní používá mechanismy, které udržují sociální a genderové nerovnosti (například podporuje chytré děti, tedy ty, které zdědily kulturní kapitál, a segreguje ty méně schopné, čímž ještě zvětšuje propasti), ale na druhou stranu od ní očekáváme, že bude působit demokratizačně, že se stane nástrojem odstraňování nerovnosti ve společnosti tím, jak bude působit na nejmladší generace.

Co lze s takovým charakterem školy vlastně dělat?

Podle Ireny Smetáčkové můžeme působit na společnost tak, aby genderovým odlišnostem připisovala nižší význam, abychom nebyly/i svazováni a svazovány tím, zda jsme muži či ženy, aby škola tolik neposilovala genderové stereotypy. Nastínila dva způsoby, kterými se školy vydávají ve snaze zajistit rovnost příležitostí pro všechny žáky a žákyně. Jednou cestou je podle ní usilování o rovnost v podmínkách, tedy uplatňování stejných metod, úkolů, kritérií pro všechny. Pokud se i tak objeví rozdíly, má se za to, že jsou dány odlišnými individuálními dispozicemi každého dítěte. Cílem takového přístupu je genderově neutrální výuka.

Mají s tímhle přístupem opravdu všichni stejné šance?

Podle Ireny Smetáčkové rozhodně ne. Jde o systematickou chybu, protože všechny děti nemají rovné výchozí podmínky. Proto se někdy uplatňuje druhý přístup – rovnost ve výsledcích. Volí se rozdílné metody, úkoly, kritéria, aby děti dosahovaly srovnatelných výsledků – cílem je genderově citlivá výuka. Jde o to, dávat takové příklady, které jsou vlastní zkušenosti všech dětí. Měly/i bychom podle ní tedy hledat různé příklady podle různé zkušenosti jednotlivých dětí, ale měly/i bychom se vyvarovat apriorního předpokladu, že tyto zkušenosti jsou stereotypní.

Můžete to znázornit na konkrétním příkladu?

Nebudeme klukům nabízet příklady s letadly a holkám s panenkami, jednoduše uvedeme víc možností, z nichž si děti můžou vybrat. Výsledek těchto metod podle Ireny Smetáčkové není ani v jednom případě uspokojivý, pokud jsou použity odděleně. Prý se ukazuje, že nejlepší je kombinace obou pojetí – rovnost v podmínkách by měla být cílem, ale pokud se tento princip aplikuje bez přípravy, nemá výsledky, protože naráží na rozdílné výchozí podmínky dětí. Proto je výhodné nejprve tyto podmínky „srovnat“ druhým přístupem.

------------------------------------------------------------------------------

Tento článek vznikl v rámci přípravné fáze projektu genderové informační a tiskové agentury GITA (o.p.s. proFem), který bude spuštěn do ostrého provozu a bude k dispozici novinářské i široké veřejnosti od 1. 9. 2006 na www.ta-gita.cz! V případě zájmu o přebírání našich materiálů nás kontaktujte na agentura@ta-gita.cz, ihned vám vyhovíme.

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hl.m. Prahy.