V Česku se více a více začíná hovořit o genderovém rozpočtování. Věnují se mu kompetentní místa dostatečně?

Zavádění genderových kritérií do procesu rozpočtování není v Česku úplnou novinkou. Na ministerstvu financí vznikly za tímto účelem určité metodiky, ale praxi to zatím příliš neovlivnilo. Předvečer komunálních voleb je podle mého názoru ten okamžik, kdy by si ti, kteří se budou starat o veřejné finance, měli tuto záležitost uvědomit.  Pravidla říkají, že genderová kritéria by se měla zavádět ve všech fázích rozpočtování – jak při tvorbě rozpočtu, tak i v jeho realizaci. V oblasti centrální i lokální. Někde se ale musí začít.

Kde?

Nejsnazší by to podle mého názoru bylo u některých vybraných projektů a oborů na lokální úrovni. U místních a krajských rozpočtů je třeba se v některých výdajových kapitolách zaměřit na rozlišení, který výdaj je genderově neutrální (to znamená, že je jedno, zda skončí u spíše mužské, či ženské činnosti, nebo třeba u mládeže) a kde se jedná o činnost, jež vytváří podmínky pro snazší zapojení a větší aktivitu žen – ať již přímo pracovní, nebo volno časovou.

Jak to lze vysledovat?

Určité metody měření existují. Namátkově se dělaly testy například v Brně, kde statistika naznačuje, že u citlivých oblastí jsou veřejné výdaje směrovány k ženám ve výrazně podprůměrné úrovni. Třeba v oblasti sportu je častější fotbal nebo hokej, než třeba aerobic. V obci, kde se zase rozhoduje například o tom, zda dát peníze na hokej, nebo na neziskovou organizaci, je však kromě genderového kritéria zvažováno i kritérium efektivnosti. Když dávám peníze na gender, musím jako ekonom poměřovat efektivnost. Je efektivnější veřejné zařízení, nebo nezisková organizace? Kde je větší režie, kde je to uživatelsky komfortnější? Pomůže to? Naplní to lépe smysl zařízení? Někdy vyjdou lépe neziskovky, jindy veřejná zařízení.

Co třeba oblast školství?

Tam to lze ověřovat zejména na investičních výdajích. Vím, že na učňovské školství či technické školy jdou spíše kluci, kdežto na gymnáziích středních i odborných s obecnějším zaměřením převažují děvčata. To se promítá i do dalšího uplatnění lidí, do krajských plánů zaměstnanosti a podobně. Tam lze vysledovat, že v Česku genderové kritérium není příliš využíváno. Považoval bych proto za dobré, aby tam, kde se rozhoduje o výdajích, dotacích, případně o grantech, bylo v příslušných komisích zakomponováno.

Jak by šlo vymáhat plnění onoho kritéria?

Ti, kteří se o gender zajímají, by měli být v tomto smyslu i proškolováni na úrovni veřejné správy a měli by být v takových komisích zastoupeni. Nemusí to být apriori ženy, ale samozřejmě, když jsme na úrovni municipalit, občanský sektor nám tady nabízí i přímo ženská sdružení.

Od komunální úrovně by se následně mohlo přejít dále…

Nepochybně. Genderové kritérium by mělo být uplatňováno všude tam, kde má smysl. Od nejmenší obecní úrovně až po centrální. A když se rozhoduje o penězích z evropských fondů, klidně i na úrovni nadstátní. S tím, že praktická zkušenost by se nasbírala „dole“, kde je na vše dostatečně vidět. V centru má pak smysl precizovat především analytickou oblast – pilovat kvalitu genderové statistiky, která je důležitá zejména v oblasti sociální, zaměstnanosti a vzdělávání. Tam ji lze precizovat tak, aby měla odpovídající citlivost pro ty, kteří s ní chtějí pracovat.

Ministerstvo financí spolu s ministerstvem práce a sociálních věcí vydalo brožurku Informativní metodika rozpočtování z hlediska rovnosti žen a mužů, kterou jste již v začátku nepřímo zmínil. Je dobrou pomůckou?

Je fajn, že existuje takové příručka. Ale nestačí, že když nám napíší z Bruselu, že se o to máme zajímat, odpovíme jim příslušným papírem. Ale abych nebyl nespravedlivý – v brožurce jsou publikovány některé zkušenosti, které mají jistou vypovídací schopnost. Je tam kupříkladu zmíněno, že i v zahraničí se s genderovým rozpočtováním začalo až koncem minulého století. A nadále tam dominuje spíš na regionální úrovni. Třeba ve Francii se jedná především o výdaje cílené na iniciativy rovných příležitostí ve veřejném sektoru. Tam, třeba ve zdravotnictví či ve školství, ženská zaměstnanost dominuje. V obchodu, což je soukromý sektor, je to s výraznou úlohou žen podobné. Kromě pracovněprávního režimu na centrální úrovni je to na lokální úrovni zase třeba hledisko dopravy do práce. Je totiž známo, že ženy daleko více cestují do práce veřejnými dopravnými prostředky. Jestliže není doprava dostatečná a přesná, doplácí na to nejvíce žena. Ta totiž většinou doma ráno všechno zařizuje, pak v rychlosti vyráží do práce, ze které se potřebuje vrátit včas, aby zkontrolovala děti a podobně. Pak je ve Francii velmi dbáno na návazné služby. Když je žena matkou a i její manžel, otec dítěte, je zaměstnaný, návazná služba znamená, že kupříkladu v zařízení na aerobic musí fungovat dětský koutek. Nebo jiný servis, který by ženě pomohl zvládat i její druhou roli.

Můžete uvést praxi i v některé další zemi?

Třeba ve Švýcarsku genderové rozpočtování provozují na kantonální úrovni. Například kanton Basilej sleduje především výdaje v oblasti vzdělávání, sociálního zabezpečení a veřejné bezpečnosti. Do sociálního zabezpečení spadá síť mateřských škol, ale i třeba mateřská centra. Žena se do sociální sítě může dostat snadněji. Je častěji nezaměstnaná. A když si sociální zabezpečení platí, tak většinou z nižšího příjmu. Veřejná bezpečnost je jasná. Žádná ženská, i kdyby předtím navštěvovala karate, nepůjde na noční směnu, když ví, že by musela přes noční park, kde jí někdo může „klepnout“. Mimochodem, české ženy se ve srovnání s ostatními bojí daleko víc.

Co některý ze severských států, kde je rovnost pohlaví na vysoké úrovni?

Jako příklad uvedu Švédsko. Tam dbají nejen na výdaje, ale snaží se vstupovat i do projektů. Když se plánuje rozvoj regionu, vytvářejí se za tímto účelem určité projekty, kde genderová dimenze většinou bývá už zajištěna. A to zejména v oblasti dopravy a regionálního rozvoje – to je třeba i podpora podnikatelských příležitostí pro ženy. Ženy mohou pracovat daleko častěji na individuálním úkolu, je možnost práce doma či na částečný úvazek. Musí existovat taková nabídka, pracovní úvazek musí být odpovídajícím způsobem chráněný, aby v tom bylo ošetřeno riziko, které je s flexibilním způsobem zaměstnávání spojeno.

V brožuře českých ministerstev je zveřejněn index genderového rozvoje 0,8, ukazující, jak si v diskutované otázce stojí Česká republika. Co to pro nás znamená?

Do indexu genderového rozvoje jsou zakomponovány základní charakteristiky jako střední délka života, životní standard či vzdělanostní index. Pokud jde o střední délku života, ženy to mají trochu lepší, dožívají se více než muži. Pokud jde o vzdělanostní index, tam jsou na tom naopak hůř. Životní standard mají také spíš horší. Pokud jde o takto komponovaný index genderového rozvoje, Česká republika je na vámi zmíněném čísle 0,8, přičemž ideální je 1,0. Jsme před Albánií nebo Nigérií, to mě však neuklidňuje. Před námi je totiž mimo Norska a Švédska, kde mě to nepřekvapuje, například i Itálie. To pro nás považuji přinejmenším za motivující.

V míře genderového zastoupení je na tom Česko ještě trochu hůř – vychází nám index 0,58…

To je zase složitěji konstruovaný ukazatel, který v podstatě vyjadřuje, jak jsou ženy zakomponovány v rozhodovacích pozicích. To znamená politických, manažerských či některých administrativních. Jak známo, u nás je vyšší ekonomická aktivita žen,  ženy však nejsou na vertikále vysoko. Nejsou v klíčovém politickém rozhodování, i manažerské posty jsou spíš mužskou záležitostí. Ideálním indexem je taktéž 1,0. K tomu máme poměrně daleko. Je však citlivý na metodiku, tyto indexy se používají spíš pro mezinárodní srovnávání, takže se kdokoli může hádat nad objektivitou ukazatele. Určitý trend na mezinárodní pozici ale vykazuje. Minimálně nám naznačuje, že jsme pod průměrem Evropské unie a máme co dohánět.

V brožuře ministerstev je ale uvedeno, že „Česká republika podle srovnání se světem nijak výrazně nezaostává za zeměmi, které po cestě genderového rozpočtování již kráčejí“…

To bych tak úplně netvrdil. Když se podívám na jednoduchý ukazatel, jakým je pozice žen v politickém rozhodování, průměr evropské patnáctky (tam patří staré, takzvaně vyspělejší, země Evropské unie) činí 25 procent žen v parlamentu. V Česku to oproti tomu donedávna bylo ve sněmovně 17 procent, teď dokonce jen 15,5 procenta. Žádná velká sláva. Kdybychom se podívali na zaměstnanost, či nezaměstnanost žen, také nic moc…

Ve volebním období sněmovny, které právě končí, jste byl členem rozpočtového výboru. Zřejmě se jím stanete opět. Hovoří se na výboru o genderovém aspektu?

Při zpracovávání státního rozpočtu se genderový aspekt objevuje spíš u správců kapitol. A jen na jemnější úrovni, kde se připravuje návrh specifických výdajů na školství, zdravotnictví (třeba mamografie), popřípadě v oblasti aktivní politiky zaměstnanosti. Při politickém schvalování rozpočtu jsem nezažil, že by někdo použil genderové kritérium.

Rozhodují spíše lokální vlivy?

Bohužel ano. Když se rozhoduje, zda se dají peníze na fotbalový stadion v Horní Dolní, nebo naopak na mateřské centrum v Dolní Horní, funguje to tak, že pokud se  umějí dohodnout poslanci z jižní Moravy, zvítězí fotbal v jižní Moravě a ženy v severních Čechách mají smůlu.

Není to také tím, že v rozpočtovém (a mimochodem ani v hospodářském) výboru není dosud zastoupena jediná žena?

Považuji to za chybu. Nedávno jsem byl ve Španělsku, patřícím mezi země s nízkým podílem žen v politice. Žádné zázraky jsem proto nečekal. Španělsko je, jak známo, federace jednotlivých spolkových států. My jsme se byli podívat v Asturii, kde v regionálním parlamentu vládne koalice komunistů a sociálních demokratů. Tajemnicí  rozpočtového výboru, což je v podstatě šedá eminence, byla mladá žena právě z této Sjednocené levice. Pro českého politika  to bylo něco naprosto nepřirozeného.

Jak se vaši kolegové tváří na otázky genderu?

V parlamentu je berou jako folklór. Tolerují je. Třeba v sociální demokracii jako něco, co je nutné – poslankyně Anna Čurdová to má jako svůj stínový resort. V končícím volebním období ve sněmovně fungovala také komise pro rodinu a rovné příležitosti. Vedla ji naše poslankyně Květa Čelišová, která už nekandidovala. Myslím, že se jí teď  ujme buď některá politička ze Strany zelených, která má ve sněmovně padesátiprocentní podíl žen, nebo poslankyně KSČM s téměř jednatřicetiprocentním zastoupením žen.

Jak pomoci tomu, aby politikům gender „přešel do krve“?

Považuji za důležité vysvětlovat jim, že ženy jsou (když nic jiného) polovinou voličské základny. Dále by si mnozí politici měli uvědomit, že vyrovnávací příležitosti vytvářejí efekt pro obě strany. Jejich užití totiž pomůže chodu rodiny a překoná některé bariéry – třeba, aby si ženská mohla alespoň přivydělávat, když ne vydělávat. To přece pomůže i chlapovi.

------------------------------------------------------------------------------------

Tento článek vznikl v rámci přípravné fáze projektu genderové informační a tiskové agentury GITA (o.p.s. proFem), který bude spuštěn do ostrého provozu a bude k dispozici novinářské i široké veřejnosti od 1. 9. 2006 na www.ta-gita.cz! V případě zájmu o přebírání našich materiálů nás kontaktujte na agentura@ta-gita.cz, ihned vám vyhovíme.

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hl.m. Prahy.