Pocházím z Čáslavi a se svou rodinou žiji v rodinném domku. Tedy v jeho polovině. Druhou obývá můj bývalý manžel, se kterým jsme se před devíti lety rozvedli. On má přízemí, nás šest první patro. Na manželství s ním nerada vzpomínám – zažila jsem nezájem, psychický teror…

Netrpěla jsem ale jen v manželství, ale odmalička. Vlastně až do svých čtyřiceti let (dnes je mi dvaačtyřicet), kdy jsem radikálně začínala měnit pohled na svět. Už jako dítě jsem zažívala nelásku, nezájem. Na rodiče, kteří již nežijí, se za to ale nehněvám. Dnes vím, že to jinak neuměli, a tak se ke mně chovali,  jak se chovali. Měli také těžké dětství. A já byla navíc jejich nejmladším dítětem, sourozenci jsou o dost starší. Rodiče mě tudíž vychovávali v dost pozdním věku, což určitě hrálo svou roli.  

Mrzí mě, že v době, kdy jsem začala svůj život přehodnocovat, rodiče už tady nebyli. Zemřeli. Nikdy jsme si to tedy nemohli vyříkat. Se sourozenci to rozebíráme až nyní, jsou poměrně otevření, já k nim také.

A ještě zpátky do dětství. Když moje vlastní maminka zemřela, vychovávala mě s tatínkem maminka nevlastní. Ta mě neustále mým otcem strašila. Vyhrožovala „Počkej, až přijde táta“, ale také jestli mě sexuálně neobtěžuje. Bála jsem se ho, cítila úzkost, psychickou bolest  a strach zůstat s ním chvíli o samotě.

Proto jsem se brzy vdala – ne z lásky, ale proto, že jsem chtěla chránit. Můj tehdejší muž si nevzal mě, ale barák, do kterého se k nám nastěhoval. Dal výpověď v podniku a potřeboval se někde „uhnízdit“. Uměl a umí tak nenápadně manipulovat s lidmi, že si to člověk bezprostředně vůbec neuvědomí. Takže jsme nakonec prodali mému tátovi střechu nad hlavou, strčili ho k cizím lidem, a když potřeboval pomoc a péči, nemohla jsem si jej k sobě vzít. Ale, když potřeboval manželův otec péči, tak bylo samozřejmé, že jsem se o něj starala já. Dlouho mě to trápilo, než jsem si uvědomila, že jsem byla naivní, nechala si vše líbit a neuměla si  prosadit svůj názor.  Moje nevlastní maminka mi říkala, že nemusím mít ráda svého muže, že si zvyknu. Zvykání bylo těžké  a já myslela, že to je ta láska. Ponižoval mě, vše se dělalo…, aby lidi neřekli, chodilo se jen tam, kam chtěl on… Bylo toho moc.

Vlastně jsem vůbec nevěděla, jak to v klasických rodinách chodí. To jsem se učila až od rodičů mého bývalého muže. Své čtyři děti jsem vychovala (a vychovávám) jak jsem to nejlíp uměla a umím. Bylo mi vždy smutno, když jsem si s nimi chtěla hrát a nevěděla, jak. Se mnou si nikdy nikdo nehrál. Neuměla jsem to. Dodnes se mi chce plakat, když na to vzpomínám.

Možná právě proto jsem výchovu svých dětí pojala hodně zodpovědně. Jelikož mému nejmladšímu synkovi je třináct let (nejstaršímu čtyřiadvacet), začala jsem nedávno chodit na různé kurzy o tom, jak vést dětský kolektiv a podobně. Chodím i na jiné kursy, začala jsem si sebe sama vážit jako ženy. S dětmi mluvím otevřeně.

Šest let mám přítele, který bydlí s námi. Pomohl mi hodně psychicky, vyzvedl mě jako ženu, dříve jsem se opravdu cítila jako kus hadru. Měla jsem však problém,  byla jsem na něj psychicky příliš vázaná. Loni jsem si přečetla knihu „Když ženy milují příliš“ a vylekala jsem se. Proto jsem začala navštěvovat psycholožku, se kterou rozebírám i další věcí. Hodně ze svého života jsem těmito pohovory pochopila. Už nedělám to, co mi kdo z rodiny poručí, ale dělám to, co cítím já. A je mi o mnoho lépe.

Po rozvodu jsem chvíli podnikala, měla svůj obchod. Byla jsem ráda, že jsem to dokázala. I to mi trochu zvedlo sebevědomí, které mi vždy každý snižoval. Byla jsem v té době tak šťastná a spokojená. Když jsem poznala svého nynějšího přítele, bylo to pro mě to nejkrásnější. Ovšem, stalo se to, že ze mě opět vyrazila závislost na někom a postupně jsem se vzdala úplně všeho sama a dobrovolně. S pocitem, že musím fungovat jen pro druhé, aby se oni měli dobře. Přitom jsem si vůbec neuvědomila, jak jsem si ublížila tím, že jsem se všeho vzdala.

Nyní jsem na pracovním úřadu a hledám si práci. Kurzy, které absolvuji, mi hodně pomáhají. Ten proFemu je bezvadný, jsem velice nadšena. Je dobře připravený. Lektorky jsou úžasné a já kursem naprosto žiji. Každá hodina strávená v jeho rámci je pro mě velkou změnou v životě.

Vyprávění Libuše Myslivečkové zaznamenala Andrea Cerqueirová, která jí tímto velmi děkuje za projevenou důvěru a odvahu promluvit veřejně o navýsost bolestivých záležitostech.

-------------------------------------------------------------------------------------------

Tento článek vznikl v rámci přípravné fáze projektu genderové informační a tiskové agentury GITA (o.p.s. proFem), který bude spuštěn do ostrého provozu a bude k dispozici novinářské i široké veřejnosti od 1. 9. 2006 na www.ta-gita.cz! V případě zájmu o přebírání našich materiálů nás kontaktujte na agentura@ta-gita.cz, ihned vám vyhovíme.

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hl.m. Prahy.