Že sice nikdy nesmím prodat své ideály v dobro a spravedlnost, ale musím zároveň umět naslouchat druhým a snažit se pochopit, proč některé věci vidí jinak. A pokud někdy budu skřípat zuby při vyslovování odlišných názorů, mám nezadatelné právo na emoce, které však nesmějí přejít v nenávist. Že nemám podlézat silným a nepovyšovat se nad slabšími. Že mám, co mi síly stačí, bránit ty, kterým je ubližováno.

V tom mi šla ostatně dobrým příkladem. Za války pomohla několika židovským občanům a když na konci osmdesátých let její sousedky a sousedé protestovali proti tomu, že se do „jejich“ domu nastěhovalo pár romských rodin, byla prababička první, která se nových nájemnic a nájemníků důrazně a hlasitě zastala.

Tak ráda bych si s ní teď popovídala o tom, co říká současné povolební situaci. Bohužel, už jí mohu jen zapálit svíčku a věnovat vzpomínku.

Parlamentní volby 2006 jsou za námi. Je sečteno, podtrženo. Jedná se o budoucí vládě, což vzhledem k výsledkům voleb není vůbec jednoduché. Kdo si myslel, že zmizí nenávistná atmosféra, která provázela předvolební kampaň, je zklamán.

Zůstala. Lidé jsou nesmiřitelně rozděleni, nezdravé emoce přehlušují racionalitu. V rodinách to vře kvůli odlišnému názoru. Osobně jsem viděla i slzy vzteku při manželské výměně pravo-levého názoru.

Silným emocím zpočátku propadl i premiér. Vtělil je do svého prvního povolebního projevu. Po vypjaté kampani je to svým způsobem lidsky pochopitelné – i politik je jenom člověk se všemi chybami jako ostatní. Navíc i  s většinou dalších lídrů emoce cloumaly o sto šest – na onen projev reagovali značně podrážděně. Je ale dobře, že předseda vlády hned druhý den „ochladl“, mluvil už smířlivěji. Situace se naoko stabilizovala, přestaly padat silné výrazy, které nikdy nic nevyřeší.   

Opravdu ale jen naoko. Mnozí občané jako by se chystali vytasit zbraně a neohroženě s nimi vyrazit na tábor „těch druhých“, těch s jiným názorem. Důkazem toho jsou kupříkladu nesmiřitelné demonstrace proti premiérovi, jemuž zanedlouho skončí mandát. Páni politici se bohužel nesnaží situaci efektivně uklidnit. Ano, emoce patří k životu. Je v nich upřímnost, a když nepřejdou do fanatismu, jsou často inspirativní. Bez nich by byl svět chudý, zůstaly by jen chladný pragmatismus, kalkul a bezcitnost.

Přiznávám, že i já jsem zpočátku emocím propadla. I nějaká ta slzička ukápla – ta však nikoli tolik nad patovými výsledky voleb (ze kterých se asi naplno neraduje vůbec nikdo), jako nad beznadějí, která je ve mně dodnes. Cítím to rozdělení lidí. Vnímám tu nevraživost a jsem proti tomu naprosto bezbranná… Pouštím se do diskusí a často se setkávám jen s naprosto nekompromisními odpověďmi plnými zloby.

Znovu jsem si uvědomila, že ženské emoce jsou jiné než ty mužské. Je v nich méně ega a více spravedlnosti. Věřím, že kdyby na místě všech současných lídrů byly ženy, vypadala by atmosféra ve společnosti jinak. Lépe. Ony by se totiž v prvé řadě snažily stabilizovat vztahy mezi lidmi. Určitě by se našla některá, která by vydala jasné prohlášení, že ať už člověk volil vlevo, středově, či vpravo, volil svobodně a podle sebe. A nikdo nemá právo ho za to šikanovat, urážet a nenávidět. Naopak, že je dobré v klidu se posadit a popovídat si o tom, proč kdo volil právě tak, či onak. Určitě by se společné ideály našly, i když jsou teď schované někde hodně vzadu a hluboko.

-----------------------------------------------------------------

Tento článek vznikl v rámci přípravné fáze projektu genderové informační a tiskové agentury GITA (o.p.s. proFem), který bude spuštěn do ostrého provozu a bude k dispozici novinářské i široké veřejnosti od 1. 9. 2006 na www.ta-gita.cz! V případě zájmu o přebírání našich materiálů nás kontaktujte na agentura@ta-gita.cz, ihned vám vyhovíme.

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hl.m. Prahy.