Hlavní náplní semináře byla genderová korektnost v jazyce (tedy rovné příležitosti ve způsobech mluvení a v komunikaci), která nezesměšňuje a nediskriminuje jedince z hlediska pohlaví.

V úvodu se přítomné učitelky především základních škol představovaly. Většina z nich užila mužského rodu: „Jsem pedagog…“ Přední odbornice na genderovou lingvistiku Jana Valdrová následně v rámci přednášky poukázala na  užívání nevhodných výrazových prostředků reprodukujících tradiční genderové role a na konzervační rituály utvrzující mužskou dominanci.

Přítomným rozdala papíry s větami napsanými výlučně v mužském rodě a dotázala se, kterou z nich pronesla žena a kterou muž… K udivení mnohých byly autorkami mnoha vět právě ženy („Jako plastický chirurg tu problematiku dobře znám.“).

Výzkumnice a asistentka katedry sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně Lucie Jarkovská přednášela o genderově senzitivní výchově a socializaci do genderových rolí, na které se významně spolupodílí vyučující svým působením v školním prostředí.

V rámci přednášky převyprávěla feministickou pohádku O princezně v papírovém pytlíku a přítomné seznámila s tím, jak na ni reagovaly děti.

Pohádka ve stručnosti: Žijí princ s princeznou, přičemž drak unese prince. Království hoří. Princezna nemá oblečení, tak na sebe hodí papírový pytlík a vyrazí vysvobozovat prince. Draka nalezne, prince vysvobodí. Princ ji však následně řekne, že vypadá neupraveně, protože je v pytlíku. Princezna se rozhodne neprovdat se za něj a vydá se domů sama.

Reakce dětí byly podle slov Jarkovské spontánní. Ihned, jak učitelka řekla, že drak unesl prince, křičely: „Né, princeznu přece…“ Mnoho chlapců považovalo princeznu za negativní postavu – že nebyla pěkně oblečená a odmítla prince. I některá děvčata hledala „mouchy“ – přišlo jim líto, že se neupravila a s princem to nevyšlo. Děti pohádku i samy pojmenovaly. Jeden chlapec například Nahá baba, další Ztracená láska. Dívka naopak Hořící zámek.

V rámci semináře se konaly také workshopy. Při jednom z nich přítomné učitelky, pod vedením své kolegyně a odborné redaktorky časopisu Výtvarná výchova Lenky Kitzbergerové, malovaly žáky a žákyně v různých situacích. Posléze povídaly, proč a jak koho znázornily.

„To je deváťák, který si neustále natahuje prezervativ z nosu do pusy,“ ukázala jedna pedagožka na jí namalovaného chlapce.  „Tohle je Kája. Myslí na holky a na to, jak je krásný,“ řekla jiná. „Tady stojí smutná holčička, která by si tak ráda s ostatními zahrála tenis, ale bojí se,“ nechala se slyšet další.  

Zhodnocení výkresů prozradilo několik stereotypů: holčičky byly často malovány s dlouhými blonďatými vlásky, jak stojí někde v ústraní, jsou hodné a zamilované. Kluci byli naopak vyobrazeni s cigaretou (ačkoli podle statistik kouří více děvčat, ovšem tajně), jak se věnují lotrovinám.

O stereotypech, které učitelky zažívají i jako maminky, asi nejvíce vypovídá zkušenost jedné z nich: „Můj malý synek se mnou rád bývá v kuchyni a pomáhá mi. Ve školce to však mají jasně rozděleno: kluci stavějí hrad a dívky pracují v kuchyňce.  Když se tam můj synek rozeběhl do kuchyňky, vychovatelka jej poslala ke hradu. Velmi se divila, synek také. Já jsem se, seznámena s jejím přístupem, naopak nedivila, když si pak stěžovala, že její sedmnáctiletý syn jí před Vánocemi s ničím nepomůže…“

----------------------------------------------
Tento článek vznikl ve spolupráci s genderovou informační a tiskovou agenturou gitA.