Do politiky jsem vstupovala náhodou, protože ji začala dělat moje blízká kamarádka Jana Volfová. Také, ač to možná bude znít naivně a frázovitě, jsem cítila potřebu pomáhat lidem. Někdo si našel charitu, já jsem si v té době myslela, že i politiku lze dělat pro lidi. Jsem o tom dodnes přesvědčena. I když představa se samozřejmě dost liší od každodenní reality.

Jaký je váš názor na feminismus?

Rozhodně to není negativní představa, která vládne v České republice. Feminismus do demokratické společnosti patří, ať na něj má kdokoli jakýkoli názor. Nedávno jsem slyšela velmi zajímavý názor od jedné diplomatky. Ta říkala, že se feministkou stala ve chvíli, kdy dlouhodobě upozorňovala na problémy, jež ženy mají, a nikdo ji neposlouchal. S tím termínem souhlasím.

Zajímáte se o gender?

Ano, a to v podstatě už od vstupu do aktivní politiky. To znamená od roku 1995.

Máte to jako žena těžší v politickém prostředí, kde vládnou muži?

V každém prostředí to má žena těžší. Možná s výjimkou takzvaně feminizovaných oborů, i když i tam bych o tom s úspěchem pochybovala. Na politické prostředí se dvojnásobně vztahuje to, že žena musí být lepší, nesmí být příliš kontroverzní. A nesmí muže převyšovat, jinak ji mezi sebe nepřijmou. Muži si vždy vyberou jednu ženu, která jim nejméně vadí. To je „žena alibi“, které přinesou květiny nebo ji zařadí do konkrétní delegace, aby to tolik, především ve vyspělých evropských zemích, kde je trend naprosto opačný, nečnělo. Ta žena ovšem nesmí čnít příliš a už vůbec nesmí prosazovat ženská témata.

V politice je stále málo žen, přestože většinu členských základen politických stran tvoří právě ženy. Čím to podle vás je?

Sociální demokracie to má naopak. Je v ní asi sedmdesát procent mužů a třicet procent žen. V České republice jsou lidé znechuceni politikou obecně. Na ženě navíc stále leží dvojí břemeno – zaměstnání a rodina. Proto zvažuje, zda do politiky půjde, či nikoli. Politika je velké zatížení, třeba i ve vyslechnutí spousty planých řečí. Ne každá žena na to má čas a chuť. 

Jak se snažíte pomoci tomu, aby ženy do politiky vstupovaly?

Osobním kontaktem a daří se mi to. Začínala jsem na komunální úrovni. Když se podívám na svou místní organizaci, jsme tam vyloženě půl na půl, což se odrazí i na naší kandidátní listině pro komunální volby. Jsou tam i mladé ženy, které mohou po několika letech klidně působit i na kraji či v Poslanecké sněmovně. Každý by si měl vychovávat svého nástupce.

Pomohly by podle vás povinné kvóty na kandidátních listinách?

Stoprocentně. Nikoli kvóty, ale rovnou parita. Paritní zákon musí být dán ústavou.

Chybí podle vás v parlamentu silná ženská lobby, která by napříč politickými stranami kooperovala na tématech (náhradní výživné, porodné, přídavky na děti a podobně), jež  jsou ženám bližší než mužům?

Ano. Když byla například v Belgii prosazována ústavní podoba zipového systému na kandidátních listinách, spolupracovaly ženy napříč politickými stranami. Jak křesťanské demokratky, tak sociální demokratky… Jak se střídaly u moci, lobovaly u ´svých´ mužů, aby byl zákon přijat. V České republice se bohužel podobnou ženskou lobby doposud vytvořit nepodařilo, což se projevilo třeba při projednávání zákona o náhradním výživném. Ženy v českém parlamentu (v Senátu ani v Poslanecké sněmovně) zatím společnou řeč nenašly. Tu totiž obtížně hledají i v rámci jednotlivých politických stran. Přetrvává spíš vnímání, že druhá žena je pro tu kterou konkurentkou, než spojenkyní. Musíme ještě hodně dohánět.

Mgr. Anna Čurdová

Narodila se 19. dubna 1962. Vystudovala pedagogickou a přírodovědeckou fakultu. Před zvolením poslankyní Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za ČSSD vyučovala na střední škole strojnické v Odoleně Vodě společenské vědy. Má zkušenosti i z komunální politiky – v letech 1989 až 1991 byla zastupitelkou Odolene Vody.

O přízeň voličů se uchází ze sedmého místa kandidátní listiny ČSSD pro střední Čechy.

Je vdaná, má dvě dcery.